Pasáž do Indie / Noc na hranici smrti

Rozdělení Paňdžábu mezi Indii a Pákistán se zkrátka řadí k nejkrvavějším událostem, jaký se lidstvu podařilo během několika týdnů vyrobit. To mi pokaždý proletí hlavou, když se přesouvám z vlakovýho nádraží na vedlejší autobusový. Už jsem to dělal šestkrát a pokaždý jsem si taky říkal, že se na tu bývalou perlu podívám zblízka – strávím tu noc, projdu si starý město nebo navštívim jednoho ze šéfů místních novin, s nímž se znám.

Zase se to ale nepovedlo. Magnet v podobě indický hranice je příliš silnej. Bereme tedy autobus číslo čtyři, propleteme se prašným, špinavým předměstím a vystupujeme na kraji města. Na hranici se ale musí ještě kousek přesednout na mikrobus, ukazuje nám jeden ze spolucestujících a kupuje nám za několik rupek lístky. O penězích nechce ani slyšet.

Pákistánsko-indická hranice nemá chybu. Třikrát se na ní válčilo a dodnes tu na sebe armády obou států občas střílejí. To je ale daleko na severu v Kašmíru. Ted jsme v nekonečný paňdžábský rovině, kterou se sice vine železná opona, ale jiná, než byla na Šumavě. Tady až k čáře z ostnatejch drátů obdělávají pole a na přechodu – jediným normálním mezi Indií a Pákistánem – se scházejí lidi, aby odehráli bizarní show, která možná nemá obdoby.

Díky tomu, že jsme na hranici dorazili pozdě a přechod už je zavřenej, máme možnost se aktéry týhle podívaný stát taky. Najímáme si tedy pokoj v „hraničním" hotýlku a spolu s davem Pákistánců jdeme směrem k indický hranici.

Tady je velkolepá brána – pákistánská a naproti indická – kolem nich jsou vysoký ochozy. Na ně se štosují stovky lidí, aby zhlídli slavnostní vojenskou ceremonii v podobě zavírání hranice a stahování státních vlajek.

Ale nejen zhlídli, tady jde o víc: přijeli sem autobusama, taxíkama a soukromýma autama, aby svý chlapce povzbudili.

Pořadatelská služba nás jako cizince usazuje na VIP tribuně. Ochozy už jsou skoro plné, hraje muzika s nacionalistickejma songama a lidi do toho skandují jako na fotbale: Pákistán zindabat (Ať žije Pákistán). To samé slyšíme přes plot a bránu několik desítek metrů od nás na indický straně – ty samý davy, to samý skandování, paradoxně v tom samým jazyce (jsme přece v rámci jedný země – Paňdžábu): Hindustán zindabat.

Nemá cenu detailně popisovat, co se pak děje na „hřišti". Každopádně emoce jsou veliké, skandování ohlušující, vojáci na obou stranách perfektně sehraní. „Ty to musejí cvičit," kroutí hlavou Ivan vedle mě.

Napřed pochodují proti sobě tak, že nohy vykopávají až k čepici. Indové i Pákistánci stejně. Pak si navzájem okázale hrozí a poulí na sebe očima. Když dojde na sundávání vlajky, publikum šílí, protože jde o to, kdo dřív odmotá ze stožáru dlouhej provaz. Pákistánci protentokrát vyhráli, zdá se nám, spíš ale podle toho, jak tribuna (na rozdíl od Indů tady sedí mužský a ženský zvlášť) šílí.

Pak další hrození a nakonec – to se nám ulevilo – džentlmenský podání ruky a zabouchnutí brány, po němž vidíme, jak se pákistánský a indický vojáci ve skrytu za sloupem brány se širokejma úsměvama spolu baví.

Divadlo končí, diváci si jdou ještě potřást rukou se svýma hrdinama v uniformách a následuje krátký korzo podél ostnatejch drátů. My jsme trochu opařený z těch emocí, pak si ale říkáme – dobrý. To podání ruky nakonec z toho dělá vlastně docela příjemnou akci – zřejmě největší, kterou spolu oba oficiálně nepřátelský státy organizujou. „Kdyby tohle bylo v osmdesátejch letech na Rozvadově, nebylo by to špatný," říkáme si ještě cestou do hotýlku. Ráno nás konečně čeká Hindustán zindabat.