Nejen proto jsme zůstali jen jednu noc. Hlavně směřujeme na sever do hor a na lenošení u sikhů nemáme čas.
Hned po příjezdu do Indie si čtu na aktualně.cz o nechtěném dotyku naší domoviny s touhle zemí – dvou teď už známých sběratelích brouků, kteří na druhém konci Indie čelí soudnímu procesu. Ta zpráva mě zastihla ještě doma, ale vlastně až teď koukám na fotky těch dvou postarších pánů. S pohledem na jejich obličeje mě přepadl nával lítosti a říkám si, ať je radši pustěj, že už si užili svý. Jen ale do chvíle, než se začtu do rozhovoru s nimi. Ta absence jakýkoliv pokory mě vrátila do reality. Zhruba řečeno: podle obou pánů je Indie hrozná, všechno je tu možný, každej chce jen prachy, advokáti jsou lumpové. A jet do cizí země a ládovat hmyz do zkumavek je to nejpřirozenější právo, kterým český vědec disponuje. No tak to nemá smysl s nimi ztrácet čas.
Jak už jsem zmínil, směřujeme do hor, do Himálaje, do Ladakhu, tzv. Malého Tibetu, vyprahlého údolí kolem řeky Indu ve výšce kolem čtyř tisíc metrů hned kousek pod indicko-čínskou hranicí. Tam je takový jakýsi cíl naší cesty.
Z Amritsaru by to měly být zhruba tři čtyři dny cesty autobusem, který pořád šplhá vzhůru a kroutí se uzoučkými silnicemi nad údolími, z jejichž hloubky se mi dělá na nic. Jedeme přes Kašmír, údolí, které spisovatelé rádi nazývají nejkrásnějším na planetě Zemi. Nebudu jim to brát, i když ona nesporná krása je vyvážená dramaty tamních událostí. Neminulo to ani nás.