Taky proto hledíme zmizet. Dělá se to poměrně jednoduše: hned na autobusovým nádraží stojí taxíky, který za pět dolarů na osobu vozí lidi k 80 km vzdálenýmu přechodu. Napřed se jednoho taxíku zmocnili Holanďani – byl to pick-up, tak hodili na korbu kola a usadili se uvnitř. Šéf štaflu ale upřesnil, že na zadní sedačku přijdou tři lidi a dva Holanďani na sedadlo vedle řidiče. Protestovali, ale nebylo to nic platný. Mohli si přikoupit ještě jedno místo do pohodlný trojky, ale taky se jim nechtělo, což bylo dobrý zjištění, že nejsme sami, kdo šetří.
Dozadu se teda naskládali Frantíci a jelo se.
Nám přiřadili osobního Renaulta, tak věci do kufru a čekání na pasažéra, aby bylo auto plný. Pár metrů od štaflu seděl na zemi chlápek, před sebou na rozložený plachtě měl placky chleba a v pixle z umělý hmoty jakousi pomazánku a v obří konvici čaj. Přijela další várka Pákistánců, hned k němu sedli a začali trhat placky a máčet je v pomazánce. Koukám na to, až ten hostitel s vzezřením – čistě pracovně tomu říkejme alkajdista – pokynul i mně, jestli nechci. V tu chvíli mi došlo, že to je pohoštění zadarmo pro pasažéry taxíku, tak jsem neodolal a do bašty se pustil.
Pak nám zdejší šéfik sdělil, že máme čtvrtýho a můžeme jet.
Pokud je Zahedan nuda nad nudu, cesta k hranici je zážitek. Poušť a špičatý hory, za kterejma je afghánská hranice provincie Helmant, kde naši srdnatí hoši loví s Američanama Tálibány. Normálně v Česku bych to chválil, co by mi síly a argumenty stačily, tady jsem z tohodle českýho vkladu do afghánský války trochu nervózní. I když v zásadě nejde o žádný drama, člověk se zkrátka neubrání představám, že ho někdo zajme a bude se rozhodovat, jestli pustit, nebo zastřelit. Frantíci by to měli dobrý, my asi ne.
Ale zpět na cestu: absolvujeme několik vojenskejch kontrol a asi třicet kilometrů před cílem nás staví stranou s tím, že potřebujeme vojenskou eskortu. Tak čekáme v horku před jakýmasi pouštníma kasárnama. Za půl hodiny přichází voják, že pojede jako eskorta a tlačí se jako čtvrtej na zadní sedadlo. Proč ne, mně to je jedno, já sedím stejně vpředu, akorát si s sebou mohl vzít nějakou pušku, kdyby teda něco. Takhle to vypadá spíš jako vejlet.
Íránsko-pákistánská hranice je dokonalej zážitek. Nebo byl před patnácti lety. Tenkrát jsme tu byli sami. Kontroly se odehrávaly venku. Íránci prohlíželi jak divý, Pákistánci vůbec, jen nás s úsměvem vítali. Za čarou na pákistánský straně byla pak rušná osada z chatrčí jménem Taftan, kde nabízeli jídlo, pití a hašiš, když se omezím na poživatiny. Trochu mi to připadalo, jako že člověk přijel z komunistický Prahy rovnou do Amsterdamu.
Ted už je to přece jen jiný. Íránci mají zbrusu novou celnici s blyštivejma dlaždicema. V ní se tlačí u jednoho okýnka fronta Pákistánců čekajících na razítko do pasu. Bílej muž samozřejmě nečeká, zvou ho rovnou k okýnku, kde vyřizuje výjezdní formality protekčně. Pak už to komplikuje jen Ivan, kterej shání záchod. Všude je zamčeno, nakonec se problém dostává až k šéfovi celnice, kterej oznamuje, že v Íránu je dneska svátek, a proto je záchod zavřenej. OK, tak snad na pákistánský straně bude situace lepší, říká Ivan. Tak to se, pane, hodně mýlíte, odpovídá Íránec s ironickém úsměvem a kyne nám na cestu.
U celníků žádná kontrola, směřujeme teda dvacet kroků k plotu, za nímž už je Pákistán.
Jejich hranice zůstala stejná: přízemní budka, kolem který sedí na bobku směnárníci a mají před sebou igelitku bankovek. Vedle nich prodavači autobusovejch lístků a prodavači občerstvení. Zase jdeme mimo frontu (Ivan předtím může na svůj záchod). Uvnitř kanceláře jsou ale na rozdíl od Íránců funkční počítače. Kamera nás fotí, skener bere otisk pasu, k tomu pákistánský úsměvy. Hotovo, ven se jde tudy, sir. Děkuje pěkně.
Pak kus po písku do druhý budky, kde je celnice a kde se venku na dřevěným pultíku kontrolují zavazadla. Bílýmu mužovi ale přirozeně ne. Jen je třeba ještě jednou ten náš slavnej příjezd poctivě napsat do velký knihy cestujících. Samozřejmě včetně jména otce.
Taftan už ale není, co bejval. Magický kouření se už nenabízí, chatrče jsou pryč. Místo nich je velká pláň a za ní cihlový městečko. Ceny ropy dělají své, a i když nafta v Pákistánu stojí ani ne dolar, celej Taftan je plnej íránský nafty. Pick-upy plný nakupenejch kanystrů ji vozí dál do vnitrozemí, přímo v Taftanu se prodává u provizorních kiosků jako třeba banány.
Nás od hranice veze auto naháněčů zdejší cestovní kanceláře na autobusový nádraží, kde si kupujeme za necelejch deset dolarů lístek do zdejšího střediska Kvéta, je odtud asi dvanáct hodin cesty.
Kvétu vidíme jako kritickej bod týhle cesty: je to kousek od afghánskýho Kandaháru, je tam silně aktivní pákistánskej Tálibán a taky vůdci afghánskýho Tálibánu tam mají usazený svý rodiny. Tak váháme, jestli jet hned, nebo až večer. Ivan četl kdesi na internetu na blogu, že v Kvétě zavírají brzo hotely a pak se nedá sehnat ubytování. A zůstat viset v noční Kvétě není nic radostnýho. Teplota v Taftanu už ale zase šplhá ke čtyřicítce, nikde není strom ani keř a čekat ve stínu přilepenej někde na zdi není taky nic moc.
Pak koukám nahoru na střechu, kde se už nakládají kola holandskejch cyklistů směřujících tam, kam jedem taky.
Na cestě z Jazdu: Proč lili do autobusu naftu z kanistru, když po cestě byly pumpy, mi není jasné.
Kousek před Zahedanem: afgánská hranice je na dohled
Naši holandští spolucestující po příjezdu do Zahedanu
Bufet před odjezdem k pákistánské hranici
Pákistánská celnice v Taftanu
Náš autobus v Taftanu
Krajina před Zahedanem
Taftan, chvíli před "vzlétnutím"
Taftan a prodej levné íránské nafty
Místo banánů se v Taftanu u kiosku prodává levná íránská nafta