Tak kupujeme lístek do Sofie. Já s Ivanem, kterej na východ jede se mnou. Paní v telefonu cestovky Europa Group [nebo tak nějak] v Praze má měkký ruský přízvuk, asi bulharský, a nakonec s ní domlouváme cenu 1200 korun. To není pro začátek špatný.
Je čtvrtek ráno, v devět je odjezd. Mý předsevztí cestovat skoro bez batohu opět padá nad hromadou "nezbytných" věci. Má smysl brát v létě do skorotropů spacák? Co když budeme spát v horách venku? Nabíječku na baterky? Přece nebudu kupovat nenabíjecí. Nejsou tři trika moc? Copak ale bude cestou čas si prát? A co moje praktická indická deka místo svetru, v noci na přikrytí a do vlaku pod sebe? Vždycky se hodila, navíc tu jiný treveleři nevozí, tak budu aspoň o trochu víc vypadat asijsky, což jinak s mýma stodevadesáti cm není úplně lehký.
Na Florenci u autobusu vidím, že Ivan má batoh zase menší, což mi do začátku trochu bere náladu. I když možná je to nevyspáním, zase sem přes noc dopisoval text do Respektu. Výjezd z pražskýho nádraží Florenc je pro cestu na východ dobrý start – vypadá balkánsky, rozhodně víc, než náš trochu postarší autobus a jeho většinou bulharský pasažéři, s nimiž teď budeme sdílet příštích čtyřiadvacet hodin.
To, že jedeme na Balkán se pozná nejvíc z chování lidí a řidičů. Tak to tu bylo za komoušů: každej, kdo měl nějakou byť sebemenší moc nad lidma kolem, každej hlídač parkoviště, obsluha výtahu nebo průvodci ve vlaku, nenechával ostatní na pochybách, kdo je v tu chvíli pánem. Tak to je teď obvykle v autobusech na východ od nás a tak je to i teď. Bulharský řidiči se mračí, sem tam někoho
okřiknou – třeba mě, že v autobuse se nesmí jist. Ostatní to mlčky přijímají, tak já taky, akorát do svý igelitky s jídlem nořím hlavu trochu hloubš.
Vyjíždíme, po minutě autobus staví, aby řidič překontroloval a pak nám rozdal zpět naše pasy. Druhá zastávka je na parkovišti za Prahou. Taky taková balkánská nebo spíš středoasijská. Na odpočívadle čeká u dodávky petice chlápků v kožených bundách, naši řidiči s nima cosi dohadujou, ostatní to berou v klidu, tak my taky.
Na monitoru nad hlavama cestujících pak běží třikrát do kola nějakej film o Bulharech v Americe, a pak o ruských vojácích v Afghánistánu – to jen jednou. Jinak asi cesta po dálnici na srbský hranice za řeč moc nestojí. Když se v Maďarsku u dálniční pumpy klasicky nikdo z našeho bulharskýho autobusu nic nekupuje a akorát se hrne na záchody, tak tiše oceňuju, jak to personál pumpy bere v klidu, Češi by byli o poznání nervóznější. V Maďarsku vůbec už má člověk pocit, že je na východě: dálnice na jih je plná Východoevropanů a Turků vracejících se ve svých německých a rakouských autech domů.
Navečer dole pod Szegedem končí šengenská idyla a na srbský hranici přichází první fronta. Díky ní projíždíme bývalý Miloševičovo království za tmy, což je mi fakt líto. Tak zírám do tmy na zářící benzínky ÖMV a přitom myslím na ráznou srbskou policajtku z hranice s pistolí u boku, na Karadževičovo "indický" mimikry a taky bombardování Bělehradu. S myšlenkama na to, že za něj Srbové ještě dluží Američanům aspoň malý poděkování, pak usínám.