Reklama
 
Blog | Marek Švehla

Pasáž do Indie / 31.7. – Cesta do Sofie

Cestování v Evropě se mění. Kvůli levný cestě na východ už není nutný sedat na noční vlak do Štúrova, pak brzo ráno čekat na přívoz přes Dunaj, pak vlakem do Budapešti atd. Tak to bylo kdysi, teď už jsou ale vlaky drahý a Evropu brázdí levný autobusy. Nejlevnější je cesta do Sofie a pak dál do Istanbulu, rádi mi kolegyně Míša, která tak jela nedávno do Gruzie.

Tak kupujeme lístek do Sofie. Já s Ivanem, kterej na východ jede se mnou. Paní v telefonu cestovky Europa Group [nebo tak nějak] v Praze má měkký ruský přízvuk, asi bulharský, a nakonec s ní domlouváme cenu 1200 korun. To není pro začátek špatný.

Je čtvrtek ráno, v devět je odjezd. Mý předsevztí cestovat skoro bez batohu opět padá nad hromadou "nezbytných" věci. Má smysl brát v létě do skorotropů spacák? Co když budeme spát v horách venku? Nabíječku na baterky? Přece nebudu kupovat nenabíjecí. Nejsou tři trika moc? Copak ale bude cestou čas si prát? A co moje praktická indická deka místo svetru, v noci na přikrytí a do vlaku pod sebe? Vždycky se hodila, navíc tu jiný treveleři nevozí, tak budu aspoň o trochu víc vypadat asijsky, což jinak s mýma stodevadesáti cm není úplně lehký.

Na Florenci u autobusu vidím, že Ivan má batoh zase menší, což mi do začátku trochu bere náladu. I když možná je to nevyspáním, zase sem přes noc dopisoval text do Respektu. Výjezd z pražskýho nádraží Florenc je pro cestu na východ dobrý start – vypadá balkánsky, rozhodně víc, než náš trochu postarší autobus a jeho většinou bulharský pasažéři, s nimiž teď budeme sdílet příštích čtyřiadvacet hodin.

Reklama

To, že jedeme na Balkán se pozná nejvíc z chování lidí a řidičů. Tak to tu bylo za komoušů: každej, kdo měl nějakou byť sebemenší moc nad lidma kolem, každej hlídač parkoviště, obsluha výtahu nebo průvodci ve vlaku, nenechával ostatní na pochybách, kdo je v tu chvíli pánem. Tak to je teď obvykle v autobusech na východ od nás a tak je to i teď. Bulharský řidiči se mračí, sem tam někoho
okřiknou – třeba mě, že v autobuse se nesmí jist. Ostatní to mlčky přijímají, tak já taky, akorát do svý igelitky s jídlem nořím hlavu trochu hloubš.

Vyjíždíme, po minutě autobus staví, aby řidič překontroloval a pak nám rozdal zpět naše pasy. Druhá zastávka je na parkovišti za Prahou. Taky taková balkánská nebo spíš středoasijská. Na odpočívadle čeká u dodávky petice chlápků v kožených bundách, naši řidiči s nima cosi dohadujou, ostatní to berou v klidu, tak my taky.

Na monitoru nad hlavama cestujících pak běží třikrát do kola nějakej film o Bulharech v Americe, a pak o ruských vojácích v Afghánistánu – to jen jednou. Jinak asi cesta po dálnici na srbský hranice za řeč moc nestojí. Když se v Maďarsku u dálniční pumpy klasicky nikdo z našeho bulharskýho autobusu nic nekupuje a akorát se hrne na záchody, tak tiše oceňuju, jak to personál pumpy bere v klidu, Češi by byli o poznání nervóznější. V Maďarsku vůbec už má člověk pocit, že je na východě: dálnice na jih je plná Východoevropanů a Turků vracejících se ve svých německých a rakouských autech domů.

Navečer dole pod Szegedem končí šengenská idyla a na srbský hranici přichází první fronta. Díky ní projíždíme bývalý Miloševičovo království za tmy, což je mi fakt líto. Tak zírám do tmy na zářící benzínky ÖMV a přitom myslím na ráznou srbskou policajtku z hranice s pistolí u boku, na Karadževičovo "indický" mimikry a taky bombardování Bělehradu. S myšlenkama na to, že za něj Srbové ještě dluží Američanům aspoň malý poděkování, pak usínám.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama