Jedu do Indie po zemi. Už jsem tak jel před patnácti lety, protože sem chtěl cestovat a neměl na letadlo. Stálo to sto dolarů, tenkrát něco přes tři tisíce korun. Asi by mě tehdy po zkušenostech s bolševikem ani nenapadlo, že se dá jen tak sebrat a s několika stovkama dolarů v kapse a vízama v pase prostě jet někam na východ, nebýt největšího [no minimálně nejinspirativnějšího] českýho cestovatele Jirky Svobody. Ten objel se svým kanadským pasem v sedmdesátých a osmdesátých letech svět stopem s minimem peněz v kapse a napsal o tom strhující knížky. Po převratu se vrátil zpátky na pražský Vinohrady. Přitom si odskočil do Indie a netradičně místo stopu při tom používal prostředky hromadný dopravy; od hranic k hranicím, přes ně pak pěšky a tak dál. No a napsal o tom sloupek do novin s názvem Do Indie za sto dolarů. Všimnul si toho můj kamarád a jeli jsme. Tehdy na půl roku.
Teď už bych na letadlo asi měl, ale tu postupnou změnu z Evropy do Asie chci zažít ještě jednou. Trochu nahlídnout do toho, jak se svět změnil, jestli asijský autobusy pořád tak drncají, přítomnost bílýho může vzbuzuje pořád takový rozruch, na hranicích se pořád tak pečlivě úřaduje, na té íránské pořád tak zuřivě kontroluje a hlavně jak je to s těmi sto dolary, když navíc po patnácti letech stojí míň než polovinu z těch 3000.