Naši íránští spolucestující ale neutráceli. Skočili si za půl dolaru na záchod, pak postávali, až se autobus umyje a pojede dal. My si dali čaj, takže taky žádný utrácecí orgie.
Noc byla klidná. Autobusové video, jak se na spoj íránské islámské republiky sluší, skončilo někdy v osum. Těžko říct, o co v tom filmu šlo, byla to zřejmě komedie, soudě podle culících se cestujících, a kdyby ji našinec rozuměl, zřejmě by si trochu poopravil mínění o vychvalované íránské kinematografii.
Ráno nás na levo vítá nasprosto dech beroucí biblický Ararat, kde nedávno zajali dva německý turisty. Český noviny psaly, že je kvůli tomu východ Turecka zavřený, což se naštěstí nepotvrdilo. Na jedno z parkovišť dorazili i policajti a místo nás se věnovali mytí a voskovani svýho renaulta.
Právě na poslední zastávce se konečně Íránci dali do nakupování. Je tu velká samoška – něco na způsob „všechno za čtyřicet devět" – a Íránci si přinášejí nádobí, svítící bytový doplňky a další nepostradatelný věci. Já si kupuju čínskej nafukovací polštář na cesty a Ivan se dává do řeči s podivnou postavou. Bělochem v jakýchsi montérkách. Říká, že tu na východě Turecka už roky žije. Má kozy a velblouda „s papírama", se kterým prišel z Mongolska. Je to Ital, má dlouhou bradku a prej ho odsud Turci nechtějí pustit. To už byl ale problém, kterej už jsme nemuseli naštěstí řešit, protože autobus se dává do pohybu.
Íránsko-turecká hranice je zážitek. Nebo teda spíš bývala. V roce 1993 sme tady strávili tři hodiny, z toho hodinu čekáním v šedý hale, kde na nás z jedný zdi koukal zamračenej Ataturk a z druhý ještě zamračenější Chomejni. Když se pak otevřely plechový vrata do Íránu, následovala zuřivá prohlídka zavazadel íránských cestujících a hledaní všeho, co jen vzdáleně připomíná Západ.
Teď ale dorazíme k nový hranici s přívětivým íránským personálem. Chomejni na zdi zůstal, ovšem pan turista z Česka měl přednost, dostal razítko mimo frontu a zavazadlo zůstalo nedotčené. Prokličkoval pak ještě mezi tlupou veksláků, kteří operují přímo v budově celnice a byl v ráji islámu. „Vítejte v Íránu," znělo nám ještě dlouho v uších. Zkrátka moje obět redakčního Newsweeku, kterej jsem předtím vyhodil ve strachu, co bude, až kontrola objeví článek s fotkou Ahmadínežáda, byla zbytečná. Stejně jako vyhození Respektu s Reisenauerovým vyobrazením chlupatý feministky na obálce.
Pro domácí cestující to tak snadné nebylo, u celnických stolků na ně byla připravena možná desítka horlivců, u toho jsme už ale nebyli. Každopádně celé to proběhlo docela rychle, byť ne bez poznámek. „Blbá policie," odvázal se muž z tříčlenné rodiny, která v autobuse spolu chvílema mluvila anglicky, chvílema farsi. „Nenadávej na policii, dělá jen svou práci – to je náš problém, že si to necháme líbit," usadila ho jeho žena. Západní turista tak dostáva live nenadalý výron íránské nespokojenosti a může si poznamenat to, v co doufal – i v Íránu se najdou normalní lidi.
„Normální lidi" pak usedají do taxíku a mizí v nitru vlasti na vlastní pěst. My usedáme zpět do sedadel našeho Kinga a směřujeme nezadržitelně do Teheránu. Ještě možná půlhodinu nám při tom na obzoru z Turecka kyne vrchol skoro šestitisícového Araratu.
Povinné převlékání ženské části našeho autobusu před íránskou hranicí
Pod námi je Teherán