Reklama
 
Blog | Marek Švehla

Pasáž do Indie / 8.8. Vlakem napříč Pákistánem

Ranní Kvéta vypadá mnohem přívětivěji než večer - asi proto, že je světlo, jinak se toho moc nemění. Pořád je to to islámský konzervativní město, kde má bílej muž nahnáno, aby se nestal obětí únosu nebo něčeho podobnýho. Zda oprávněně, nebo ne, to už jsem řešil minule.

Hotel je kousek od nádraží. Tam i s batohama necháváme Ivana napospas zvědavcům a s Davidem bereme za necelej dolar rikšu směr Kandahár-bazar, kde se mění peníze za lepší kurz, než byl na hranicích. David je katolík, po cestě pilně pročítal jakousi chytrou poznávací knížku o světově významnejch náboženstvích, a tak teď chce jedno z nich uvidět „live" v quettský praxi. Kandahár-bazar je několik ulic kolmo na sebe, v nich spousta malejch krámů. Všude nad hlavama křížem krážem přes ulici vlajou černobílý prapory Tálibánu.

Řidic staví u několika směnárníků v řadě za sebou. Stejně jako spousta dalších prodavačů sedí rozvalení na lavicích, na rozdíl od jinejch ale mají před sebou na pultíku tučný balíky bankovek. Měníme peníze. Co říkáte na Afghánistán? Ptám se, aby řeč nestála. Chlapíci-směnárníci roztahujou rty do úsměvu a pronášejí – Karzáí good. A co Tálibán? Na to neříkají nic, jen jeden místo odpovědi ukáže na balík bankovek, jako že tím se platilo za Tálibánu. Na požádání mi jednu dávají a mávají na pozdrav.

David se chce projít a vytahuje foťák. Vůbec se mi ale ty zamračený pohledy lidí kolem nelíbí, a tak radši mizíme zpět do klidu nádraží. Cestou mě ještě skupinka studentů tahá na čaj. Nedá se tomu vyhnout – stejně jako otázkám, proč nejsem muslim, když je to tak skvělý. No, nejsem, říkám, a skoro jim to jejich nadšení pro víru začínám závidět. Nic s tím teď ale neudělám, což chápou i oni, když mě po čtvrthodince propouštějí. Já si pak alespoň u prodavače samolepek mezi hlavama oblíbenejch teroristů a polonahejch indickejch popovejch hvězd vybírám vlajku Pákistánu.

Reklama

Vlaky do města Láhaur k indický hranici jedou dnes dva, lístky už ale nemají ani na jeden. Tak bereme za vděk jízdenkou na půl cesty s tím, že dál se uvidí. Cesta trvá dvacet čtyři hodin, takže máme na dvanáct hodin vystaráno.

Pokud lidi v autobuse do Kvéty byli nevšímaví, teď ve vlaku se nevšímavost mění v takovou docela příjemnou srdečnost. Trošku nás hostí a různě se vyptávají, co jsme zač. Nejlíp mluví anglicky chlapík v turbanu vzor Tálibán s mohutným vousem na prsa. Už kousek za Kvétou na sedačce rozkládá šátek a zakleká k modlitbě. Pak se svěřuje, že pracuje u armády na letišti, vydělává patnáct tisíc rupií (takže asi 250 dolarů), k tomu dostává jídlo, oblečení a byt zdarma. Napřesrok mu vyprší patnáctiletá smlouva a on toho chce nechat a doma v Paňdžábu si se stovkou dolarů armádní doživotní renty otevřít gril.

Když si pak časem turban sundává, jeho alkájdovsko-tálibánská image se notně proměňuje a před náma sedí plešatej strejc chroupající sušenky.

Abych nezapomněl – zase je šílený horko, asi nejvíc, co jsme zažili, protože u stropu nefunguje větrák. Večer opouštíme poušť a sjíždíme do roviny kolem řeky Indus, kde je horko ještě víc. Je ale monzunová sezóna a co nevidět začne pršet, utěšujeme se.

Stanice, kam jsme měli lístky, přišla někdy po půlnoci, na naše lehátka ale naštěstí nikdo nenastoupil. Tak spíme dál. Teda akorát moji dva kolegové, já u stropu kvůli horku spát nemůžu. Naštěstí je ve vagónu veselo. Těsně u našich míst se strhává hádka mezi průvodčím a jedním z policajtů, kteří se samopalem přes rameno procházejí vlakem sem a tam. Průvodčí piští, něco se mu nelíbí, policajt ho ale usazuje. Pak se dozvídám, o co šlo. Dva noví cestující neměli na lístek, a tak dali policajtovi úplatek, ať je vezme do vlaku. Průvodčí s tím měl problém, ale evidentně nepochodil. „To nechápu, čím to mohl ten policajt obhajovat," kroutí hlavou Ivan, kterej to taky poslouchal. Taky to nechápu.

Naštěstí nejsem sám, kdo nemůže spát. Noční společnost je značně netypická – křesťanskej novinář a dva hinduisti – právě ti, co korumpovali policajta. Ptám se jich, proč si nekoupili lístek. Takhle to bylo levnější, krčí ramenama. Křesťan je fotograf u novin a zrovna jede kamsi na reportáž. „My, křesťani jsme tady v Pákistánu občani třetí kategorie. Chcete vědět proč?" nadechuje se k slibnýmu proslovu. V tu chvíli ale nad náma zastaví pákistánskej muslim a fotograf svoji kritiku poměrů v Pákistánu radši polyká. Když jsme za chvíli sami, tak vysvětluje: když sháníte práci, všude chtějí vědět vaše náboženství a jako křesťan nemáte šanci sehnat dobrou práci. Ty jsi ji ale sehnal, namítám. Jsem graduovanej a měl jsem štěstí, zní odpověď, na kterou už nemám co říct. Fotograf pak pokračuje: když v Dánsku publikovali karikatury Mohameda, tak nám muslimové vypálili kostel. Pak se ještě dozvím, že prezident Mušaraf je bezva, protože jediný umí udržet v Pákistánu pořádek.

Ráno prší, hurá. Teplota klesla na nějakejch třicet, takže o dobrejch deset stupňů. Náš spolucestující v turbanu konečně domlouvá s průvodčím prodloužení našeho lístku. Doplácíme peníze, průvodčí nám vypisuje lístek, ale tak šikovně, že mu dvě třetiny peněz zůstávají v kapse. To je nám ale srdečně fuk, viděno indickou optikou je to jeho karma. Což je ale zase jemu jako muslimovi taky evidentně fuk.

Hlavní je, že kolem třetí hodiny vystupujeme v Láhauru, odkud se k indický hranici jezdí už jen městskou dopravou.

zapisek_10_07.jpg

 Loučení (nikoliv s námi) před odjezdem vlaku

zapisek_10_08.jpg

Cihelny kousek za Kvétou

zapisek_10_09.jpg

…a až skončím na letišti, tak si doma otevřu grill. 

lahore.jpg

Předměstí Láhauru

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama