Reklama
 
Blog | Marek Švehla

Pasáž do Indie / 2. 8. – Z Istanbulu směr Teherán

Ráno nás budí naší spolunocležníci. Je jim něco přes dvacet, jeden z nich vypadá jako Ir (ten obýval prostěradlo na zemi vedle mě), druhý je možná Kazach, třetí Francouz. Ten slušnou ruštinou mluví do telefonu tak, že slyšíme ženu na druhém konci "drátu", jak je jí "žalno" a chce, aby přijel za ní do Kazachstánu. Mladík ale oznamuje, že musí počkat, protože dneska jedou na "mašinách" do Batumi k Černému moři. Za ní prý dorazí, až nápadně sníh.

Necháváme ale Batumi Batumi a odcházíme zjistit další spoj směr východ Turecka. Chceme vyměnit autobus za vlak. Ten jede večer až k íránským hranicím k magickýmu jezeru Van, má to ale háček. Vlak jede dva dny a lístek stojí 60 dolarů. Turecko hrozně podražilo, zní mi v uších včerejší slova Katky a odcházíme hledat íránské cestovky, které provozují autobusové spoje až do Teheránu.

Máme kliku – autobus jede v jednu ("nebo tak nějak" – říká íránský prodejce), ale hlavně – lístek stojí polovinu, teda 30 dolarů, i když nás čeká 40 hodin na sedadle.

Chvátáme do hotelu – samozřejmě pěšky, tramvaj stojí v Istanbulu skoro dolar a půl -, ve dvě nás taxík na náklady cestovky odváží na speciální autobusové nádraží ukrytý v úzkých uličkách centra města, odkud se jezdí do Rumunska a Íránu. V řadě tu stojí tři stroje plné Íránců připravených k návratu do vlasti. Náš autobus s nápisem KING září červenou barvou a vnitřek už je plný íránské střední třídy, která jezdí do Turecka za nákupy džín, adidasek a kazet se západní hudbou a celou cestu se modlí, aby jim to na hranicích nenašli.

Reklama

Šéf autobusu nám ukazuje místo vzadu. Je tu ale problém. Matce dvou dcer, které už na zadním sedadle sedí, se naše přítomnost vůbec nelíbí. Spouští se hádka, která končí naším přesunem do předposlední řady. Ta žena určitě tvrdila, že nemůže sedět vedle cizích chlapů, šlo spíš ale o to, že chtěli mít místo na ležení. Co se dá dělat: usedám vpravo, kde je míň místa na nohy, celou cestu tam bude pražit slunce a hlavně nebude vidět na úžasný Ararat, který se před námi na východě Turecka vystaví.

Počínaje Tureckem přecházím na místní jídlo. Kupuju položky na svoji středomořskou hostinu (v íránském autobuse se na rozdíl od bulharského smí jist – hurá) – olivy a rajčata a sýr a tureckou křupavou bagetu. K tomu bezvadnou kokakolu.

Íránci jsou v zásadě družní lidé. Působí mnohem evropštěji než třeba Arabové – teda myslím svým chováním. Ženy sice musí chodit zahalené, nedělá jim ale problém oslovit muže a začít se ho vyptávat, co je zač. Naše íránské spolucestující ale ještě žádné šátky – nemluvě o cadoru – nemají. Mají džíny a trika s nápisy, volkmeny a vlasy mají rozpuštěné na zádá. Prostě si užívají to, za co by je doma na ulici zbila mravnostní policie rákoskou.

Jedna z nich se nám hned na první zastávce u obřího tureckého bufetu představila a svěřila se, jak by ráda odjela do Vancouveru za strejdou. Prý ji ale Kanaďani nechtějí dát víza. "Proč nás nemají rádi," stěžuje si a hned si taky odpovídá: "Pletou si nás s Arabama." To pokušení říct – protože žiješ v režimu ajatolláhů – bylo veliký, ale íránská hranice byla před náma a Vancouver koneckonců nebyla naše starost.

cesta_teheran_01.jpg

cesta_teheran_02.jpg 

zapisek_4_01.jpg

Ararat z turecké strany

zapisek_4_02.jpg

Naši spolucestující na lince Istanbul-Teherán

zapisek_4_03.jpg

Ararat se neokouká

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama