Reklama
 
Blog | Marek Švehla

Muž, který do Česka vrátil dějiny

Václav Havel odvedl nejdůležitější kus práce pro tento stát už jako třicátník. 

Kdyby žil Václav Havel na Západě, stála by v tuhle chvíli v knihovnách celá řada jeho podrobných životopisů, které by měly jasno, v čem nejvíc zemi prospěl. Jenže v Čechách se knihy o politice a politicích zatím moc nepíšou, a tak Havlův dobrodružný příběh stále čeká na interpretaci. Jak asi může dopadnout? 

Havel už navždy zůstane zapsán u lidí v Česku i v cizině hlavně díky posledním dvěma dekádám. Asistoval přece u pádu komunismu a pak provázel český stát v jeho prvních třinácti letech svobody. To se nedá pominout, zvlášť když se přitom našinci čas od času draly dojetím slzy do očí. A že pak přišlo postupné zevšednění Havla jako normálního prezidenta, jehož „staromódní“ řeči o morálce už spoustě lidí lezou čím dál víc na nervy? To tak nějak patří k věci.

Nejde ale jen o emoce. Havel pomohl Česku ke svobodě, jako oblíbenec západních státníků dodal Čechům pocit, že jsou lepší a ve světě oblíbenější, než je tomu ve skutečnosti. Pomáhal zemi jako politik a tvůrce občanské společnosti, který se staví proti snaze silných politických stran rozparcelovat stát jen pro sebe. Nebyla to formalita, za vlády opoziční smlouvy Havel suploval parlamentní opozici, která tu tehdy prakticky neexistovala.

Reklama

Pokud ale máme hledat z Havlova pestrého a dramatického života skutečně důležité poučení, musíme jít dál do minulosti. Především na začátek 70. let. Do něj ještě nevchází jako středobod dění, spíš jako pozoruhodný mladík, který o hlavu převyšuje své okolí. Nikoli snad intelektuálně, byť jeho texty z tehdejší doby jsou skutečně brilantní, především vyčnívá politicky, i když se všem okolo snaží namluvit, že žádný politik není a být nechce. 
V Husákově spícím království první poloviny sedmdesátých let se díky tomu stává skutečným zachráncem české společnosti.

 

Návod volně k použití

V letech, kdy tato země neměla žádné politiky, jen aparátčíky, jejich více či méně poslušnou stafáž a hrstku bezradných rebelů, vyniká Havel nad ostatní jako muž činu, který umí přesně pojmenovat problém a ukázat cestu k jeho řešení. A že se to v tu chvíli zdá příliš těžké? O to přesvědčivěji musí člověk působit.

 
Havel se od ostatních intelektuálů ve svém okolí lišil už v šedesátých letech. Od komunistů tím, že byl liberál, od antikomunistů tím, že dokázal uvažovat a jednat jako politik. To pak dokázal naplno zužitkovat až v obraně proti normalizaci. V čase, kdy jsou všichni zatlačeni do pasivity, nezájmu nebo ilegality, přichází Havel s jednoduchou, tehdy ale převratnou věcí: normalizačním komunistům se má člověk postavit zcela otevřeně. Odpor totiž nebyl důležitý jen pro odpor samotný, byl důležitý i ve své formální rovině. Jednak jako příklad pro ostatní, v Havlově pojetí ale hlavně jako návod, jak se „my, co se nebojíme“, máme najít a spojit, protože jedině tak budeme všichni schopni tomuhle zlu vzdorovat. 

První půlka 70. let v Československu je doba, kdy se nic nedělo, nic se nechystalo, nebylo důležité sledovat kalendář. Režim se zdál být všemocným pánem nad osudy lidí. Jako by neexistovala budoucnost, kterou by člověk mohl ovlivnit. Havel svým „naivním“ podepsaným dopisem Husákovi poprvé ukázal, jak je naopak snadné tuhle režimem vnucenou představu změnit. Výsledkem byla Charta 77 a vůbec návod, který se dá v různých obměnách použít kdykoli.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama