Vynález WikiLeaks byl geniální a pořád ještě slibuje, že učiní svět lepším, než je teď. Volné šíření informací bez novinového filtrování, opatrnosti a někdy i bojácnosti pomůže snáz odhalit špatnosti typu věznice Abú Ghrajb, útoku amerického vrtulníku na bezbranné lidi v Iráku (čímž se WikiLeaks letos v dubnu uvedl) a podobné věci.
Jenže to zdaleka není tento případ. Až na výjimky, jako jsou třeba zatím ne zcela jasné zprávy o americkém špiclování diplomatů OSN, uveřejnila teď WikiLeaks informace, které mají v principu zůstat tajné. Jde o interní diplomatická sdělení, které často nemají na politiku počitatelný vliv. Anebo mají, pak je ale nutné trvat na otevřenosti až té politiky a ne nutně oněch sdělení.
Diplomatické depeše jsou často souhrn drbů, vyjádření subjektivních pocitů a obav, u nichž lze stěží systémově trvat na tom, aby byly veřejné. Nikdy nebudou. V principu je naopak nutné a zcela přirozené, aby uvnitř diplomacie mohla probíhat neformální výměna názorů, informací a i oněch drbů, které nezaslechne třetí strana. Z toho, že se nějaké věci neříkají nahlas, diplomacie odjakživa těží a těžit bude. A sám princip tohoto „utajování“ naši svobodu neomezuje.
Ostatně co je skandálního na tom, že nějaký americký diplomat hodnotí německou kancléřku jako nerozhodnou nebo íránského prezidenta jako Hitlera a podělí se s tímto pocitem se svými nadřízenými? Co je divného na tom, že ministr zahraničí mluví nějak se svými podřízenými a jinak (mnohem uhlazeněji) potom vystupuje na veřejnosti? Nebo že nějak diplomati jednají s kolegy z jedné země a jinak s těmi z druhé země?
Lze namítnout, že zveřejnění depeší přinutí Ameriku a další státy mnohem víc vážit všechno, co příště udělají. Jestli budou někoho špiclovat nebo urážlivě titulovat. Možná příště arabští politici budou mluvit o hrozbě íránské jaderné bomby jasněji a nechovat se tak pokrytecky, jak vyplývá z depeší. To je možný zisk posledního počinu WikiLeaks, pak jsou tu ale možné ztráty, které se zatím těžko kvantifikují.
Čas ale spíš ukáže bezcennost nebo trivialitu těchto informací, z jejichž zveřejnění se budou nakonec nejvíc radovat historici. Samozřejmě budou výjimky, které přijdou na větší přetřes – třeba jako otázka, jestli diplomatická mise má, nebo nemá dělat v dané zemi špionáž. To je skutečně do vážné debaty zvlášť poté, kdy se informace o této špionáži mohou tak snadno ocitnout na veřejnosti.
Viděno střízlivě, záleží na druhu země. Americké špiclování v Česku nebo jiné spojenecké zemi je těžko akceptovatelné (možná existují výjimky, teď mě ale nenapadají). Proč by se to ale nemělo dělat tam, odkud lze čekat nějaké nebezpečí?