1) Není pravda, ze bych vycházel z jednoho „pohledu“, přesněji řečeno z popisu situace od jednoho člověka. Můj text vznikal dva týdny, během nichž jsem mluvil s cca dvaceti lidmi – studenty, učiteli, absolventy. Zkušenost Ivany Kottasové, zajímavá díky její možnosti srovnání studia v Praze a Londýně, jsem konfrontoval s jinými a dospěl k tomu, že jde o reálný popis situace. Proto sem ho v článku použil pro vykreslení situace. To je normální novinářsky postup.
2) K údajné nevyváženosti: novinář nemá pracovat tak (byť samozřejmě záleží na povaze tématu), že postaví proti sobě dva (tři, čtyři, pět atd.) různých názorů a čtenář ať si vybere. Takové pojetí „vyváženosti“ je scestné a neznám významný světový zpravodajsky časopis, kde tak píše. V praxi platí, že pokud jde o téma, kde se novinář může sám dopátrat skutečnosti, pak to musí udělat. O to jsem se snažil i já. Navíc při pátrání po té „skutečnosti“ mám – dovolím si říct – výhodu velkých zkušeností z oboru a schopnosti poznat, co je v novinařině dobré a co ne. A bohužel je pravda, že studenti na pražské žurnalistice musí memorovat naprosto zbytečná, nesmyslná data a že nemají dobrou učebnici reportérství. A ještě k té vyváženosti: jde o dost podivnou kategorii, která novináři umožňuje alibisticky se vyvázat z odpovědnosti za obsah textu. Lepší než vyváženost je vyžadovat profesionální poctivost, nezaujatost. Novinář musí pracovat maximálně otevřeně a nevylučovat nějaké informace jen proto, ze se mu nehodí do krámu. Musí být připravený kdykoliv v průběhu psaní článku svůj názor (ano, novinář musí projevit názor) změnit, pokud narazí na informace, které ho k téhle změně vedou. A nemám pocit, že bych tak nepracoval.
3) K těm učebnicím: zachytil jsem v diskusi studentů názor, že česká žurnalistika je specifická a nejde ji učit na základě cizí učebnice. To je naprostý blud a možná i výmluva těch učitelů, kteří se bojí konkurence: neexistuje žádná specificky „česká“ žurnalistika a pokud existuje, pak je potřeba se jí hodně rychle zbavit. Je pravda, že v Americe se píše trochu jinak než třeba v Německu, jde ale spíš o rozdíly, které souvisí s celkovým pojetím těch médií, třeba týdeníků. Žurnalistika jako řemeslo je jen dobrá nebo špatná a nezáleží, jestli se dělá v Kolíně, Užhorodu nebo Brooklynu.
4) K výtce, že v článku neposkytuji úplný pohled na výuku žurnalistiky: nechápu, proč bych to měl dělat. Nepíšu propagační brožuru, ale článek, který informuje čtenáře o nějakém problému. Proto vybírám podstatné informace, které jsou důležité k tomu, aby se mohli v problému zorientoval.
5) Nikde ve článku netvrdím, že by na škole nepřednášeli lidé s novinářskou praxí. Ostatně se dvěma jsem dlouze mluvil – pány Čermákem a Moravcem. Pouze tvrdím, že žurnalistickému řemeslu na Karlově univerzitě učí lidé, kteří nikdy jako novináři nepracovali (zkušenost zaměstnance komunistických novin bych až tak nepočítal). A také že škola nemá novináře coby akademického funkcionáře, který by se výrazněji podílel na formování oboru.
6) Nepsal jsem ani to, že se komunistická žurnalistika učí CELÝ semestr. Nejde ale o to, jestli měsíc nebo pět. Za komunistů dělaly noviny propagandu, což, uznávám, je dobré vědět. Proč by ale škola měla někoho nutit zabývat se tou trapností víc? K čemu to musím jako novinář znát do detailu? Nota bene když pak pořádně není čas na mnohem důležitější věci, jako jsou dějiny svobodné žurnalistiky, jak se na Západě praktikovala v posledních padesáti letech? Na velkou debatu navíc je i to, nakolik nutit studenty učit se ještě starší dějiny české žurnalistiky. Její formování v 19.století úzce souviselo s bojem za český jazyk. Karel Hvížďala tomu říká lingvistická žurnalistika. Po roce 1989 se tu začala naštěstí dělat novinařina hodně jinak. Naskočili jsme do oboru, kde jde o informace a příběhy, tedy žurnalistiku, jak se praktikuje v zemích s nejlepší novinářskou tradicí. Americké, německé, francouzské dějiny novinařiny jsou proto pro náš obor mnohem zajímavější a důležitější. Na nich se dá totiž lépe učit to, o co jde – a sice SMYSL žurnalistiky. Sdělení jednoho studenta, že byl letos vyhozen od státnic kvůli tomu, že nevěděl otázku česká žurnalistika na přelomu 18. a 19. století, ale neučil se o tzv. Spiegel aféře, mě upřímně řečeno šokovalo.
7) Není pravda, že bych tvrdil, že vlastní žurnalistická tvorba studentů na UK spočívá „jen v opisování textů z jiných novin“. Psal jsem, že „studenti obvykle nedělají reportérskou práci v terénu, ale opisují informace z internetu a jiných novin“. Ostatně ukázkou je jejich časopis Fleš. Stálo by za to přemýšlet, jaký má taková práce smysl. Zkusím napovědět: je to dovednost, na kterou pak budou muset v praxi hodně rychle zapomenout.