(V kurzívě jsou otázky, které mi účastníci debaty položili.)
1) Proč jsme neposlali panu Kunderovi hotový článek? K něčemu takovému je potřeba spolupráce obou stran. Obecně platí, že se posílají otázky, někdy se nechávají autorizovat citace, zcela výjimečně lze poslat i hotový text. Vše ale předpokládá spolupráci mezi novinářem a dotčeným člověkem. K té ale tady nedošlo. Už to padlo v Respektu, tak jen připomínám: pan Kundera velmi usilovně od 80.let pracoval na tom, aby se od Česka odstřihl. Jako jediný kontakt jsme po přemlouvání od jednoho Kunderova kamaráda dostali číslo faxu. Nedostali jsme ale odpověď, přestože pan Kundera v té době byl doma a je zvyklý přes tento fax komunikovat s okolím.
2) Nebyl záznam o udání Dvořáčka zfalšovaný? Od expertů z Ústavu pro výzkum totality, tedy lidí, kteří se prací s archivními materiály z 50.let živí, jsme dostali ujištění, že není.
3) Proč StB záznam proti Kunderovi později nevyužila? Evidentně o něm nevěděla. Záznam pořídila SNB a pak ležel založený ve spisu Dvořáčka.
4) Proč se oháníme zájmem obětí, když ty se teď chovají k naší práci chladně? Nechceme nikomu vnucovat, že konáme dobro. Osobně bych ale vzal v úvahu vypětí a emoce, pod nimiž tito osmdesátiletí lidé jsou. Navíc jsem přesvědčený, že objasnění nejasností je důležité pro jejich děti, vnuky, pravnuky. V literatuře se mnohokrát popsalo, jak je pro členy druhé, třetí generace důležité vědět, zda jejich předci neudělali něco špatného a proč se některé věci staly. Tahle osobní rovina mnoha lidí je mimochodem pro mě důvod pro vypořádání se s minulostí.
5) Co si myslím o argumentu Hany Marvanové, že ani dnešní policejní záznamy neodpovídají skutečnosti? Lidé, které si platíme, aby v archivech pátrali, ze starých policejních dokumentů při interpretaci naší minulosti normálně vychází. V obecné rovině nebo v případě někoho neznámého to obvykle nikomu nevadí, nemělo by to tedy vadit ani u známých lidí. Navíc pokud jde o Kunderu – nechápu, proč by měla tehdejší policie psát do spisu fingovaně jméno tehdy bezvýznamného Kundery, kterého navíc k zatčení Dvořáčka ani nepotřebovala.
6) Co když se Kundera jen bál, že jde o provokaci, zkoušku, jak se zachová? Nebo co když nevěděl, co je Dvořáček zač a prostě šel nahlásit nějaký „problém“? Ano, třeba to tak je. Právě proto by měl Kundera promluvit a vysvětlit nám tehdejší okolnosti nebo své pohnutky. Spousta lidí by si pak řekla, že ho chápe. My netvrdíme, že je bezcharakterní fízl. My jen tvrdíme, že podle archivů se do udání Dvořáčka zapletl a mohl by nám vysvětlit, jak a proč.
7) Nevadí samotné publikování příběhu, ale náš komentář o tom, že Kundera je bezpochyby udavač. Máme pocit, že je dobré říci nahlas to, co vidíme před sebou. A protože Milan Kundera figuruje na autentickém archivním dokumentu jako udavač, mluvíme o něm jako o udavači. Nijak ale čtenáři nenutíme náš pohled na jeho možné motivy.
8) Proč tvrdíme, že jde o příběh Dvořáčka a přitom máme na obálce Kunderu? To se přece vzájemně nevylučuje. Je to prostě příběh Dvořáčka, v němž figuruje Kundera. Až budeme psát o korupci ve vládě, taky dáme možná na obálku Topolánka, i když třeba on sám se přímo do ničeho nenamočí. Prostě půjde o obecně srozumitelný symbol celého příběhu. Když ale říkáme, že jde o příběh Dvořáčka, tak to je proto, že právě jeho tragický osud dává příběhu jednoho možná banálního udání naléhavost. Kdyby Dvořáčka chytli a dejme tomu vyhostili ze země, jak se dnes s agenty dělá, vůbec by nás ten příběh nezajímal – i kdyby tam figuroval všichni stalinističtí lyrici Prahy a okolí dohromady.
Závěrem ještě pár slov obecně: Z mnoha ohlasů zaznívá výčitka, že jsme vůbec informaci o udání publikovali. Upřímně řečeno si neumím představit, proč by se taková informace publikovat neměla. Neumím si představit důvod, proč si nechávat v šuplíku poměrně dobře dokumentovaný příběh, který tak detailně přibližuje nejnepochopitelnější část naší novodobé historie, stalinismus. Vlastně umím – pokud by oběti s publikováním nesouhlasily. tak tomu ale nebylo.
Obecně platí, že tyhle informace tu jednou jsou, a otázka nad nimi nestojí – publikovat, nebo nepublikovat. O publikování Češi rozhodli už tím, že si archivy zpřístupnili.
Ta otázka stojí – jak takové informace interpretovat, jak jim rozumět a jak je použít pro naši budoucnost. K tomu je samozřejmě potřeba vstřícnost či účast lidí, které historie do těchto archivů zatáhla. Oni by nám měli vysvětlit, jak se tehdy žilo, udávalo, bálo atd. Minimálně lidi jako je Milan Kundera k tomu mají nekonečnou možnost a jak je vidět z mnoha ohlasů na náš článek, jeho české publikum by tomu naslouchalo s velkým porozuměním.
Proto bych místo kritiky za umožnění nahlédnout do archivů čekal kritiku člověka, který mlží a odmítá vysvětlit události, které se staly a nejdou vzít zpět. Podle mě totiž z případu jednoznačně vyplývá, že Kundera je do Dvořáčkova udání nějak zatažen. Nevím přesně jak (zda sám nebo s jinými) a nevím proč (zda se opravdu bál, že jde o provokaci, nebo že nedomyslel možné následky, nebo že chtěl chránit Militkou a Dlaska před možným postihem).
Teď by nám tohle mohl Milan Kundera vysvětlit, jeho čtenáři by si s úlevou vydechli a těšili se na další román. Kundera to ale neudělal a asi už neudělá. Proč? Možná proto, že následky tohoto možná nevinného „oznámení“ na „Bezpečnosti“ jsou tak strašlivé (14 let koncentráku za touhu po svobodě) a nelehko se z nich dá oklepat frází – taková byla doba. Zřejmě by se pak taky neobešly bez důkladné omluvy panu Dvořáčkovi a jisté ztráty kytičky. A to by rozhodně nebylo jednoduché pro člověka, který se od české kotliny odstřihl tak důkladně, že teď nechce jejím obyvatelům umožnit číst v jejich jazyce ani své nové knihy. Natož aby jim něco provinile vysvětloval.