Pasáž do Indie / Cesta do Kašmíru a Ladaku

To mi není zrovna příjemné, ale co se dá dělat. Hlásíme se v kanceláři a platíme vcelku symbolický poplatek za autobus. Pro jistotu říkáme, že nechceme na pouť, ale jen se dopravit do Kašmíru. Mladá dáma se usmívá, ok, ok, třeba si to ještě rozmyslíte a pojedete s námi. Třeba jo, kýváme hlavou. Pak narazíme na znuděnýho podšéfa policie, což je nejhorší. Zve si nás k sobě do kanclu, dlouze prohlíží naše pasy, každý vízum, každé razítko, na prstech s očima vzhůru odpočítává naše stáří a všechno zapisuje do velké knihy. Ještě jméno otce, tak už je všechno, jak má být.

Jede se ráno ve čtyři, tak honem do hotelu pro batohy a zpět mezi poutníky. Dostáváme místo na zemi v jedné z hal, proti záloze 100 rupií si bereme slamníky a uléháme na zem mezi desítky jiných těl. Jo ještě večeře, která se tu zdarma podává – rýže, omáčka, zelenina, jí se rukama, jako vždy v Indii.

Ráno ve čtyři je Ivan vzhůru, má stažený obličej a co tři minuty utíká na záchod – nikam nemůžu, říká a tváří se, že to myslí vážně. To je kruciální chvíle. Cestou na další záchod ho potkává jeden z poutníků a nabízí pomoc. Budí doktora v místní ordinaci, Ivan dostává jakousi injekci – ta to prý zastaví.

Zdá se, že jo, tak jedem. Ještě za tmy se naše kolona pěti autobusů, tří policejních aut s kulometem a cosi na způsob sanitky dává do pohybu vzhůru do hor.

V Kašmírském údolí podél cesty stojí vojáci se samopaly a každou chvíli kolem projíždí armádní kolony. To kvůli sporu o pozemek a napětí v údolí. Stejně to ale nepomáhá – staví nás policie, prý před námi není bezpečno, Kašmířani se shlukují a chystají se na hinduistické autobusy s kamenama. Směřují nás do armádního areálu u cesty, kde je sice bezpečno, ale vypadá to na dlouhé lokty. To mě mrzí, protože po cestě jsem fakt pojal chuť se s nima na tu jejich pouť vysoko do hor k nějakým zcela zásadním hinduistickým jeskyním vypravit.

Teď je ale zase pro nás všechno jinak. Tamhle jede autobus do Šrínagaru, metropole Kašmíru, jestli chcete, ukazuje nám jeden z policajtů. Tak hurá, utíkáme zpět k silnici a naskakujeme do autobusu. Ještě jistím prostor u řidiče – dobrý, visí tam plakát s Mekkou, žádní Šivové, kytky a vonný tyčky, jak je to běžný u hinduistických řidičů. Jsme pro příští chvíle v dobrých muslimských rukou.

Šrínagar je na nohou podobně jako předtím Jammu. Stávkuje se, což k zlosti mnoha místních znamená, že je všude zavřeno. Všude úplně ne, někde aspoň trochu povytáhli roletu a prodávají cigára a žvýkací tabák pod ní, někde rozložili na pultících zeleninu. Dennodenně se taky demonstruje, všude jsou vojáci se samopaly v rukou. Z pohledu turisty to ale nijak hrozivě nevypadá, zachováváme klid, nás se tahle hádka o ubytovnu netýká.

Šrínagar, to je velké krásné jezero hned ve městě, a jezero, to jsou hausbóty, a hausbóty, to je pro nás nečekaná idylka daleko od všech vzruchů „jammukašmír".

Do jednoho domku na vodě se stěhujeme a dva dny odpočíváme. A dál už je to docela nuda: autobus jede ještě víc vzhůru do Ladaku, kde po zhruba dvanácti hodinách adrenalinové jízdy nad propastmi končí muslimský živel a začíná živel buddhistický, kvůli kterému jsme sem vlastně přijeli.

Tím vlastně „Passage to India" končí.