V první palestinské intifádě (v překladu procitnutí) koncem osmdesátých let už izraelská armáda nečelila arabským armádám, ale mladíkům vrhajícím kameny. A v druhé intifádě po roce 2000 už Izrael neměl s kým bojovat vůbec – mohl se už jen soustředit na to, jak Palestince co nejvíc izolovat a zabránit jim posílat do jeruzalémských pizzérií sebevražedné atentátníky. Během druhé intifády vznikla ve Svaté zemi faktická segregace včetně oddělených silnic pro Židy a Palestince. Na návštěvníka to působilo šokujícím dojmem, těžko ale tuhle segregaci židovskému státu vyčítat. Jinak se bránit nešlo. Nicméně časy velkých hrdinných bojů izraelské armády, to vřídlo tamního entuziasmu, jsou ale alespoň prozatím už docela dávnou minulostí. A nebude k nim zřejmě patřit ani poslední válka v Gaze letos v lednu.
Zhruba na tuhle věc jsem myslel, když jsem se minulý týden vydal do Izraele psát o Gaze reportáž pro Respekt. Nečekal jsem žádné kdovíjaké dobrodružství, jako novinář jsem v Izraeli už potřetí. Napřed na jaře 2002, kdy byla druhá intifáda v plném proudu, a kdy to kvůli tomu trochu dobrodružství bylo. V Jeruzalémě vybuchovaly autobusy, takže člověk po nastoupení tikavě hledal na spolucestujících známky nějakého podezření a přemýšlel, kde si sednout. V Ramalláhu, což je z Jeruzaléma doslova na dohled, pak izraelské tanky blokovaly sídlo Jásira Arafata a v noci se za okny mého hotelu běžně střílelo.
Podruhé jsem navštívil Izrael vloni opět na jaře, kdy jsem objížděl Západní břeh a zjišťoval, jak do neklidných vztahů mezi Izraelci a Palestinci zasahuje stavba známé zdi, za kterou se Izrael rozhodl Palestince izolovat. To už autobusy nevybuchovaly, Arafat byl dávno mrtvý a Palestinci svojí intifádou notně unavení (alespoň mi to tak připadalo). Jisté drama se už tehdy odehrávalo v Gaze, tam jsem ale nedorazil. Pokud si matně vzpomínám, připadala mi tehdy jako něco vzdáleného a odtažitého, čemu nemá ani moc smysl se snažit rozumět.
Teď se to pocitově změnilo – hlavně kvůli lednové válce, pověsti Gazy jako jednoho velkého vězení a taky kvůli slíbeným pěti miliardám na obnovu (i našich evropských kapes).
Během lednového izraelského útoku byla Gaza zavřená, dostat se tam jako novinář teď je ale velmi snadné. Napřed je nutné zavítat do jeruzalémské kanceláře vládního tiskového oddělení. Tam sedí žena středních let, tváří se přísně, ale pracuje bez okolků. Na nástěnce nad svým stolem má fotku, jak si třese rukou s Arielem Šaronem, a za zástěnou na speciálním pultíku výstavku z kusů palestinských, podomácku vyrobených raket, které létají z Gazy na Izrael. Jo a taky xeroxem zvětšený vtip, který je docela dobrý: U zdi mezi Gazou a Izraelem stojí z jedné strany dva izraelští vojáci a z druhé dva vojáci Hamásu. Jeden Izraelec (velitel) křičí na druhého: „Jak to, že jsi trefil i tu rodinu, co tam stála?" Naproti tomu z pusy jednoho hamásovce jde bublina, v níž křičí na svého vojáka: „Jak to, že jsi tu rodinu, co tam stála, netrefil?"
Ale k věci: k vydání novinářské průkazky stačí zaplatit asi deset dolarů, vyplnit formulář a ukázat dopis z důvěryhodné redakce. Respekt už tam znají, boloňský deník, jehož doporučením se ve stejnou chvíli jako já oháněla dvojice mladých italských novinářů, ale ne. Italové proto museli volat do Itálie na izraelskou ambasádu, kde měli existenci oněch novin potvrdit.
Ještě něco ale musí žadatel o izraelskou novinářskou průkazku udělat: podepsat docela neuvěřitelný papír, kde stvrzuje, že před odletem z Izraele předloží všechny své nahrávky, fotky a články ke schválení jakémusi vojenskému cenzorovi. Je to tak absurdní požadavek, že člověk ani nemá moc chuť vzdorovat. Stejně to nemělo smysl – vládní tiskový úřednice lehce zakroutila hlavou a sdělila, že bez podpisu průkazka nebude.
V opačném případě vydá kýženou kartičku na počkání a s ní je pak možné hned vyrazit na hranici s Gazou. Ta je pro cizí politiky, lidi z nevládních organizací, novináře a protekční Palestince se speciálním, těžce přetěžce vydobytým povolením otevřená přes den kromě soboty. Běžní Izraelci do Gazy stejně jako na další území pod správou palestinské vlády nesmí.
Ještě před Gazou ale činím zastávku ve městě Ashkelon, trochu mdlém středomořském letovisku, kterému v posledních letech taky přidávaly na vzrušení občasné rakety vypálené radikály z deset kilometrů vzdálené Gazy. Od ledna ale žádná nepřilétla, takže člověk celkem rychle získá pocit, že místní si lednovou ofenzívu Izraele nemohou vynachválit.
Pokračování příště