Po několika chlebíčcích a více či méně nudných průpovídkách s přítomnými straníky jsem zamířil k Nečasovi v naději, že ta hodinka pro mě (mé psaní) dostane nějaký smysl. Spustil sem útok zprava – o pomalé důchodové reformě, sociálním rozhazování lidem, kteří to nepotřebují a přehlížení těch, kteří naopak jo. Nečas nervózněl z nudy, odpovídal trhaně a pak se nenápadně odklonil do hloučku vedeného dvojicí rozesmátých novinářek Práva, kde se probírala nabídka baru, proužky na kravatách nebo něco takového.
To bylo pro mě poučení, že i se „sucharským“ Nečasem se dá o vážných věcech jako je sociální politika mluvit jen na „vážných“ místech, což sem pak vzhledem k jiné práci a pádu vlády neměl čas udělat.
Přitom Nečas je právě v tomto směru zvláštní úkaz tady v Česku. Vzděláním fyzik na přírodovědecké fakultě, pak mladý politik dlouho zaměřený na armádu a NATO, se po letech své politické kariéry rozhodl, že největší politické výzvy na něj čekají jinde – a sice v důchodech, přídavcích na děti, podpoře nezaměstnaných, dávkách chudým. V sociální politice Nečas pro sebe objevil téma, které je klíčem k cestě dopředu a tak se do něho ponořil. Byl to dost dobrý odhad vzhledem k tomu, že dnes nějakých osm korun z deseti utrácí Češi právě na sociální politiku.
Díky tomu teď v české politice právě Nečas – troufám si tvrdit – sociálním tématům nejvíc rozumí a umí o nich nejzajímavěji přemýšlet. Nejlíp se orientuje, co je podstatné, i když i on podléhá ideologických předsudkům, když řeční o příživnících zneužívajících dávky nebo správných ženách – matkách a hospodyních.
V uvažování o Nečasově kompetenci v tomhle směru mě popostrčil i můj nedávný rozhovor s jedním z úředníků ministerstva práce. Ten mi popisoval fungování posledních tří ministrů. V kostce: Špidla příjemný, slušný chlapík, vedl dlouhé diskuse, uměl poslouchat ostatní, šlo mu o podstatu věci. Trvalo ale dlouho, než se rozhodl, a i pak se čekalo, kolikrát tohle rozhodnutí změní. Škromach – to bylo málo práce a celkově chaos. S Nečasem – říká náš úředník – přišla jiná civilizace. Věděl, co chce změnit, přesně organizoval práci, nevedly se moc zbytečné řeči. Energií šetřil na zákony, o nichž věděl, že je prosadí.
Tahle zmínka nemá stvrdit obraz ideálního služebníka lidu, skvělého pravičáka naších časů. Co víme, je, že Nečas se v minulosti ukázal jako loajální straník a konvenční politik, když neodešel ze stany, která si svým účetnickým žonglováním utahovala z nás všech. Nebo jako loajální pobočník svého úspěšnějšího konkurenta v boji o předsedu strany, které měl podle očekávání dostat on sám.
Je to člověk patnáct let držící se v nejhornějších patrech velké strany, odkud mohl být vzhledem ke svým schopnostem a spolehlivosti kdykoliv „stažen“ tu na kandidáta na předsedu, tu na ministra, teď na volebního lídra.
A je to politik, který celou tu dobu na sobě (a pro nás) usilovně pracoval.
Nečas má své mouchy, je ale lety prověřená sázka na racionalitu a výkon. Není to špatný pocit tady něco takového mít.