České zpoždění ratifikace se přece děje proto, že skupina českých senátorů včele s Jiřím Oberfalzerem využívá svého práva a obrací se na Ústavní soud. Jelikož jde o zaryté odpůrce smlouvy, dělají to způsobem, aby ratifikaci smlouvy co nejvíc zbrzdili, tedy na poslední chvíli. A pomáhá jim v tom – zatím také v mezích zákona – prezident, který je sám odpůrce nejen Lisabonské smlouvy, ale EU jako takové. Poté, co ústavní soudci smlouvu zhruba za měsíc dva posoudí, pak by měl prezident podle ústavy smlouvu podepsat.
Co je na tom nečitelné nebo dokonce neomaleného, jak se někdy říká? Situace je naopak velmi přehledná a zatím nijak dramatická. Češi zatím nic nezablokovali (jako kdysi Francouzi a Nizozemci), akorát malá skupinka z nich se domáhá svého práva, tedy nic fatálního. Naopak. Lokomotiva evropského sjednocování na poslední pasažéry pokorně čeká, což jí přináší skvělé vysvědčení.
Drama nastane až ve chvíli, kdy Klaus začne nepokrytě hájit zájmy britských konzervativců a z nějakých nahonem uhnětených důvodů odmítne Lisabon podepsat i po výroku Ústavního soudu. Tak daleko ale zatím nejsme, takže by bylo dobré těmi nářky nad nečitelností a drzostí Čechů šetřit.