Reklama
 
Blog | Marek Švehla

Scénáře českého sporu o Lisabon

V minulých dnech jsme se s kolegy z Respektu snažili analyzovat možnosti řešení krize kolem Lisabonské smlouvy.  Tady je jejich stručný popis.

 

1)      Klaus bude trvat na výjimce z Listiny práv a svobod a vláda se mu rozhodne vyjít vstříc. Prezident se spokojí s cestou vyšlápnutou Irskem. Šéfové evropských vlád tedy přijmou deklaraci, kde se zaváží, že při nejbližší možné chvíli, například schvalování přístupové smlouvy s Chorvatskem na konci příštího roku, uzákoní i českou výjimku z Listiny práv a svobod.

Výhodou je rychlost, s jakou by se vše vyřešilo. „Drobnou“ nevýhodou neústavnost: prezident si totiž podle ústavy nemůže klást podmínky svého podpisu až poté, co nechat vládu a parlament dotyčnou mezinárodní smlouvu schválit. De facto by šlo o plíživé zavedení prezidentského systému. Z toho vyplýval další dopad na českou politickou scénu: šlo by o precedens, který by se mohl v budoucnu opakovat. Politici by tedy museli (pokud by k tomu našli kuráž) do budoucna zpřesnit nebo omezit prezidentovy pravomoci.

Další nevýhodou je nelogičnost celého postupu: Klaus lže, když tvrdí, že Lisabonská smlouva umožní otevřít majetkové spory z minulosti. Všichni to přitom ví. Vláda by tedy ustoupila nesmyslu jen proto, aby zabránila prezidentově obstrukci, což by Česko zařadilo mezi zcela obskurní země.

Reklama

 

2)      Klaus bude trvat na výjimce a odmítne možnost irské cesty, tedy deklaraci šéfů evropských vlád. To by znamenalo novou ratifikaci ve všech členských zemích, ty na něco takového ale nepřistoupí. Čeští politici následně nedokáží překonat strach z Klause a odmítnou s ním jít do konfliktu. Politici EU se pak budou muset se zablokovanou Lisabonskou smlouvou nějak vypořádat. Česko přitom nemůžou vyloučit ani jej oficiálně sankcionovat (to lze jen v případě, že by porušilo pravidla EU, což se nestalo). Unie by zřejmě hledala cestu, jak Česko obejít, vznikla by tzv. vícerychlostní integrace EU, v níž by se Češi dostávali stále více na okraj zájmu a do politické izolace.  To by posílilo domácí radikály, přišla by vlna ublíženectví a nacionalismu, deziluze zdejších pragmatiků, zřejmě i dopad na zdejší ekonomiku. Jasnější důsledky na praktický život dnes ale nikdo nechce domýšlet.

 

3)      Vláda po výnosu Ústavního soudu na konci října zjistí, že Klaus nehodlá ustoupit a že se s ním nedá nijak domluvit. Rozhodne se tedy jít s prezidentem do konfliktu. Přitom má k dispozici čtyři možnosti, jak to udělat. První z nich je vyvolat řízení o prezidentově odvolání. Minimálně třetina senátorů by musela podat ústavní obžalobu na prezidenta z tzv. velezrady k Ústavnímu soudu. V ústavě ale neexistuje definice toho, co je velezrada. V zákoně o Ústavním soudu je pak velezrada definována jako „jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu“. Trestem za velezradu je kýžená ztráta prezidentského úřadu. Každopádně by to byl však velmi nejistý krok. Proti by se zřejmě postavila ODS, což by mohlo odradit i další strany. Také není jasné, jak by Ústavní soud rozhodoval a jak rychle. Jednáním „proti demokratickému řádu“ se myslí spíš nějaký zásadní prezidentův útok na činnost soudů, vlády, svobodu slova a podobně. Odmítání podpisu pod Lisabonskou smlouvu není tak zřetelný prohřešek. Klaus ale dlouhodobě překračuje své pravomoci, nerespektuje rozsudek Nejvyššího správního soudu (viz případ soudního čekatele Langera), hrubě útočí na Ústavní soud. Takže kdo ví, jak by nakonec případný rozsudek zněl.

 

4)      Obě komory parlamentu by mohly svojí většinou odvolat prezidenta z důvodů jeho nezpůsobilosti. To je ale nejméně pravděpodobná varianta. Tvůrci ústavy totiž měli na mysli nezpůsobilost zcela jiného druhu – především zdravotní, mentální (pro chorobnou sebestřednost se to zřejmě vztahovat nebude).

 

5)      Další možnost je naopak docela reálná: vláda by vyvolala u Ústavního soudu tzv. kompetenční spor. O co jde: prezident nyní tvrdí, že jeho podpis pod Lisabonskou smlouvou není pouhá formalita a že tedy teoreticky ani nemusí podepisovat, když bude chtít.  Vláda a politické strany naopak říkají, že to po schválení v parlamentu formalita je. Vláda by tedy mohla vyzvat Ústavní soud, aby tento spor rozhodl. Pokud by dal za pravdu vládě (a podle většiny právních špiček, které se k případu vyjadřují, by tak učinil), prezident by teoreticky musel poslechnout. Jenže na Hradě sedí Klaus, který už v minulosti víckrát odmítl podobné výnosy respektovat. Ústavní soud by ale také mohl „aktivisticky“ rozhodnout, že vzhledem k prezidentově nečinnosti může Lisabonskou smlouvu podepsat premiér. Tento postup, přesněji řečeno tento kompetenční spor mezi vládou a prezidentem není ovšem nikde explicitně uveden. Vše by záleželo na tom, jak by ústavní soudci situaci posoudili. Ústava dnes nepředpokládá, že by někdo prezidentovi jeho podpisové právo odnímal. Také ale nepředpokládá, že by prezident podpis smlouvy, kterou nechal vládou bez svých připomínek dojednat, sabotoval. Toto řešení má navíc výhodu pro politické strany – do konfliktu s prezidentem, jehož se ODS i ČSSD tak bojí, by šla vláda. Ony by se za ní mohly schovat. Další výhodou je, že Ústavní soud by v tomto případě rozhodl poměrně rychle, protože už dal najevo, že chce, aby se spor vyřešil rychle.

 

6)      A konečně je tu možnost, o níž uvažují především lidovci.  Parlament by schválil změnu ústavy tak, aby se zpřesnily pravomoci prezidenta. Přesněji řečeno – určil by jasné lhůty, do kdy musí mezinárodní smlouvu ratifikovat. Pokud by tak ve stanovené lhůtě neučinit, smlouvu by mohl ratifikovat premiér. Hodně politiků by sice argumentovala, že to nejde, protože by šlo nepřípustnou retroaktivitu, kterou Ústavní soud napadl již ve sporu o volby. Tak to ale není. Podle předního českého ústavní experta Zdeňka Kühna by šlo o procesní změnu, u níž je retroaktivita přípustná. Změna by se tedy vztahovala i na rozjednanou Lisabonskou smlouvu. Nevýhoda této cesty je, že předpokládá politickou shodu v parlamentu, která momentálně není, neboť šéf ČSSD Paroubek se postavil na stranu Klause. Politici by navíc museli změnit ústavu rychle, nikoliv v řádu měsíců, ale spíš týdnů, třeba jako když chtěli prosadit předčasné volby. To by ale Klaus interpretoval jako vyhlášení války proti sobě, celou věc by vyhrotil a ODS s ČSSD by se možná lekly, neboť jedna z těchto stran vyhraje volby a bude Klause při sestavování vlády potřebovat.

 

Je ovšem třeba mít na paměti faktor času. Pokud Klaus sám požene spor na ostří nože, za dva měsíce budou čeští polici vystaveni daleko většímu tlaku z ciziny než dnes a mohou být ochotni k daleko ráznějším krokům než dnes. Uvidíme.

(Jinak víc o plánech vlády si můžete přečíst v příštím Respektu.)