Rod je zkrátka jedním z obyvatelů Západu, kteří jezdí na neobvyklá místa realizovat své neobvyklé projekty. Sedl do své dodávky, dojel do Španělska, pak Maroka a severem Afriky až do Egypta, kde mu auto popsaly děti nápisy, z nichž je evidentní, na které straně v izraelsko-palestinském konfliktu majitel stojí. Po průjezdu Egyptem Ron dorazil k přechodu s Gazou. Tahle arabsko-arabská hranice ale nejde jen tak přejet. Je to místo poznamenané nepřátelstvím a tichou válkou mezi Hamásem a egyptskou vládou. Místo, které se otevírá jen na den dva a pak je zase měsíc dva zavřené. Kdo chce přejít, musí umět čekat, předem se ohlásit nebo potřebovat ošetření v některé lépe vybavené nemocnici, než jsou ty v Gaze.
Nicméně Rod projel, což by se mu z izraelské strany zřejmě nepovedlo. Tam se sice hranice otvírá pravidelně každý den od rána do večera kromě soboty, privátní auta se ale nepřipouští. Jedině chodci, kteří prochází high-tech systémem přepážek, kontrol a důmyslných skenerů lidského těla, kde člověk navedený do prosklených bublin musí předpisově roztáhnout nohy a zvednout ruce, aby se pak mladíkům a mladicím v kancelářích pověšených pod stropem haly u monitorů zjevil zcela nahý.
Když před měsíce a půl Rod do Gazy přijel, ubytoval se v Marna House, vzal kameru a začal obcházet místní školy. V nich se domluvil s učiteli, že mu děti namalují válku s Izraelem tak, jak si jí pamatují. Teď má desítky kreseb a komiksů, které chce vzít do Evropy, tam je vystavit, vydělat nějaké peníze a poslat je zpět do Gazy. „Mohlo by to být i v Česku, kdybys chtěl,“ navrhuje mezi řečí a vytahuje svůj nejlepší exponát: „Tenhle kluk viděl, jak mu tanky rozstřílely dům a pak i souseda, který vyběhl ven a mával palestinskou vlajkou.“ Má to něco do sebe, Rod je sympaťák, nabídku ale s díky odmítám.
Kromě nás dvou je tu i švédská novinářka, která si před měsícem pronajala v Gaze byt a teď tu prý sbírá materiál na svojí knížku o sebevražedných atentátnících. V další dny narážím ještě na korespondenta německého FAZ, který přijel jen na jednu noc podívat se na místní křesťany před návštěvou papeže v Izraeli, a několik lidí z nevládek, třeba partičku z Islandu, která tu chce pomáhat s obnovou studní.
Vesměs prázdné hotely po večerech jsou ale jediným místem, kde se dají běloši potkat. Na ulicích Gazy člověk na nikoho z Evropy momentálně nenarazí. Zastupitelské úřady neexistují, zdejší kancelář EU je zavřená, expozitury OSN mají jen místní šéfy i zaměstnance. Cizinci čekají v Jeruzalému, až prý bude bezpečněji.
Necvičenému oku se ale nezdá, že by tu bylo zvlášť nebezpečno. Na Evropana volně pochodujícího po ulicích tu podle pohledů zvyklí nejsou, počáteční údiv ale obvykle rámuje úsměv nebo aspoň jeho náznak. Víc než jinde ale může mít běloch smůlu a narazit na nějakého ze cvoků, kteří žijí džihádem a dá se od nich tedy čekat ledacos. Byť místní ujišťují, že za Hamásu můžu být klidný. Předloni se tu prý normálně nosily zbraně a Hamás s Fatahem si pomocí nich na ulici vyřizovali účty. To s vítězstvím těch prvních skončilo a zavládl klid, tedy pokud si náhodou Hamás nevyřizuje účty s fatáhovci, kteří v Gaze ještě zbyli živí.
Podomácku vyrobených raket už sice směrem na Izrael létá mnohem méně než před válkou, občas ale pořád jo a tak je další odveta Izraele pořád možná. Angličan Rod je ale optimista. S pusou od ucha k uchu věští, že za několik let se i tady bude možná žít normálním životem. To znamená i bez izraelské a egyptské blokády hranic, přes kterou se teď nedá převést ani pytel cementu na opravu ruin po izraelských náletech. Rod nahlas uvažuje, že si koupí na pobřeží dům a stráví tu penzi. „Bude to dobrá investice,“ pohupuje svými šedivými vlasy. Pomyslím na kilometry a kilometry prázdné pláže podél celé Gazy a pak na vousaté chlapíky střežící se samopaly každou větší křižovatku. „S Hamásem za humny?“ ptám se a pokoušim se úsměv opětovat. Rod ale námitky nepřipouští: „Lidi taky jezdí na důchod do Thajska a viděl jsi televizi? Tam je to mnohem horší.“