Jammu je správní centrum státu Jammu-Kašmír, to jen pro pořádek. Přijíždíme někdy kolem poledne a na nádraží je zmatek. Policie nás žene ven. Tam zmatek pokračuje. Žádné autobusy dál nejedou, dozvídáme se. V Jammu je prý nějaká stávka. Ale zítra to už bude dobré – možná, říká pan na informacích u blízkého autobusáku. Před vstupní halou se tlačí houf lidi, mezi jejichž těly prosvítá výdejna jídla. Do umělohmotných misek parta Indů velkými sběračkami nakládá pálivou omáčku a na to placku. Po snědení to všichni hází pod nohy, takže všude kolem je z misek bílo.
Kotvíme v dormitory (společné místnosti) v ubytovně hned u nádraží a jdeme asi pět kilometrů do města. Je to slast: skoro žádní lidé, žádná auta, sem tam krávy, psi, osli, pak taky ale policajti a vojáci. Na jednom z policejních stanovišť se ukazuje proč: v Jammu je zákaz vycházení, velký problém, rozhazuje rukama jeden z policajtů s bambusovým klackem v ruce.
Naštěstí zákaz vycházení na indický způsob. Probíhá to asi takhle:
Policajt: Dál nemůžete, je zákaz vycházení.
My: Opravdu? My ale jdeme.
Policajt: No tak jo, ale buďte opatrní.
Celé centrum je jako vymetené, všechny obchody mají zavřeno, sem tam přejede motorka nebo auto nebo jako my – přejde bludná postava. Teprve až na jednom rohu se tlačí další dav, zase se vydává jídlo, tentokrát tradiční jídlo chudých – rýže s čočkovou omáčkou. Ted už nám dochází, že nic jiného nás v Jammu nečeká, tak zasedáme do lajny a dáváme si taky.
Jenže to už přichází několik zdejších pohlavárů z radnice a vedou nás do recepce jednoho ze zavřených hotelů, kde se stravují VIP. Druhou rundu rýže a čočky už s díky odmítáme a předestíráme pánům náš hlavní zájem – jak se dostat do Kašmíru, když nejezdí autobusy. Indové vážně pokyvují hlavami, jako že jo, nic nejezdí a jen tak nepojede.
Tam se taky dozvídáme proč. Chce to trochu trpělivosti na vysvětlení, podstata problému ale ukazuje Indii v docela reálných barvách.
Zkrátka mezi obyvateli Jammu na jedné straně a Kašmíru na straně druhé to vře, říkají nám. Hinduistický spolek zvaný Amarnat (plus něco), pořádající poutě do svatých míst v kašmírských horách, si dal na místní vládu žádost o koupi pozemku na stavbu ubytovny pro poutníky. Kašmír má vzhledem ke své muslimské povaze v Indii speciální status a například hinduisti tu nesmí kupovat pozemky. Nicméně dotázaný ministr rozhodl v jejich prospěch.
Vzápětí se ale spustila vřava. Kašmírští občané vyšli do ulic, začali stávkovat, bouřit se. Při pohledu na to každý v Dillí ví, že rozbouřený Kašmír není legrace vzhledem k dlouholetým sporům o tuhle horskou provincii. A tak příslušný ministr rozhodl, že rozhodl špatně a své první rozhodnutí zrušil. Načež do ulic vyšli lidi v Jammu – nechtějí přece nic nemožného, jen kousek indický půdy, na což mají jako indičtí občani demokratický Indie právo. A rázem taky ožily všechny spory a křivdy mezi oběma půlkami spolkového státu Jammu-Kašmír, kdo na koho doplácí – asi jako po sametovém převratu spory mezi Prahou a Bratislavou, akorát podepřené podstatně bolestnějšími ranami – třeba třemi válkami, které se o Kašmír nedávno vedly.
A protože Jammu se vzbouřilo, vzbouřený pro jistotu zůstal i Kašmír, aby jistil změněné úřední rozhodnutí. A do toho jsme přijeli my. Celkem by nám spor o ubytovnu někde v horách mohl být ukradený, kdyby fungovala doprava a my mohli nerušeně odjet dál.
Pak ale jeden z našich hostitelů dostal nápad.
Poutníci v Jammu
Poutníci v Jammu
Poutníci v Jammu
Na stráži veřejného pořádku
Do centra se jde tudy
Čekání až to přestane
Zákaz vycházení v Jammu
Všude je zavřeno, tak město rozdává lidem jídlo
Nepohrdl i pan bloger
Ještě jednou veřejné stravování
Zákaz vycházení v Jammu