Pasáž do Indie / 4.8. – V Teheránu • Blogy Respektu

To všechno lovím z paměti z mý poslední návštěvy Teheránu před šesti lety, kdy jsem se do ráje teheránských mileneckých schůzek vypravil. Teď jsou ale hory v oparu a mnohem víc mě zajímá šedej pás vzduchu, kterej se vznáší nad městem. Navíc dobrých dvacet kilometrů před konečnou se krokem suneme zácpou. Benzín tady nestojí skoro nic a Íránci si to ve svých deset – dvacet let starých autech naležitě užívají.

Na autobusové nádraží přijíždíme asi v devět. Ve městě jsou celkem tři, na každým konci jedno a viděno pražskými reáliemi, víc se podobají letišti v Ruzyni než nádraží Florenc. Podáním ruky se loučíme s několika našimi spolucestujícími a směřujeme na další nádraží, tentokrát vlakové, abychom se přepravili dál.

Taxík přes město sice stojí jen pár dolarů, chceme jet ale metrem, o němž se v průvodci píše, že je oázou klidu a klimatizace. Dosáhnout na tuto nálepku není zas tak těžký, protože každá druhá teheránská ulice připomíná pražskou severojižní magistrálu v pět večer. Navíc to celý v asijských rysech chaotický dopravy. Všude je hluk a neskutečný zápach z vejfuků. Kolem nás vlají sadory ženských postav, zatímco chlapci mají obvykle svý tesilky a košili pěkně vypasovanou opaskem. Mladí Íránci jsou tak trochu manekýni v džínách a ležernějších košilích, zatímco u žen se jejich odvaha vzepřít se islámskýmu dress code měří tím, jak dalece si svůj šátek posunou pryč z čela a jestli si ohrnou rukávy svých kabátů nad zápěstí.

Tolik malá exkurze do zdejší islámský revoluční módy. Cesta k metru je dlouhá, ulice před náma rovná a široká, takže člověk za chvíli nic než horko, prach a auta nevnímá. Před patnácti lety nás při cestě teheránskou ulicí zatkla policie – nebo zatkla – odvezla nás na stanici kvůli perlustraci. Teď si nás nikdo nevšímá – ani policajti a vlastně ani lidi. Když se ptáme na cestu, umí obvykle několik slov anglicky a reagují vstřícně. Říkám to jen proto, že sme byli zvědaví, jestli se poslední diplomatický přestřelky mezi Západem a Íránem nějak projeví na zdejší atmosféře, ale patrně moc ne.

V dlani svírám foťák a krátím si cestu tím, že se snažím za chůze fotit Íránky, který v těch jejich černých přehozech vypadají fakt fotogenicky. Když mě vidí, akorát otočí hlavu, jako že si to nepřejou – prostě žádný drama tady v tom Íránu.

Po půl kilometru slyšíme češtinu. Zezadu nás dohnal David, mladík z Brna [zdá se to divné, ale i odtud se jezdí na Východ]. Taky jede do Indie a už jsme ho potkali v autobuse do Sofie. Když nejede do Indie, živí se za peníze EU jako školníi psycholog v progresivní brněnské základce. "V Íránu určitě školní psychology nemaj," máme hned s Ivanem jasno v tom, že Davidova profese je ztělesněním civilizačního pokroku Česka a přibíráme ho do kolektivu pro příštích několik dní.

Teheránský metro má dvě linky a jízda v něm stojí asi korunu. Nebo korunu padesát? Ženy mají speciální vagón, některý se ale mačkaj spolu s chlápky ve zbytku soupravy. Po čtyřiceti hodinách strávených v rozpáleným istanbulským autobuse si říkám, že v Evropě by na nás lidi možná poslali nějakýho policejního hygienika, teheránští občané se ale od našich propocených trik ani moc neodtahují. Davida naopak obklopuje parta mladíků a štípají ho a strkají do něj, něco na způsob kamarádství po íránsku. Tak to aspoň vnímá David.

Vystupujeme na náměstí imáma Chomejního, kde potkáváme dva mladé bělochy oblečené po vzoru – bojovník talibanu. Jsou zabráni do četby Lonely planet, takže je míjíme a směřujeme do směnárny za lepším kurzem, než nabízeli veksláci na hranici. Asi čtvrtá navštívená banka peníze mění, ale nejde zrovna elekřina, štěstí máme až v další. Tam sedí pět chlapů, plni očekávání velkého byznysu a tak jsem docela rád, že za mě smění Ivan a já můžu počkat venku a nevidět, jak se směnárníci tváří na mých dvacet dolarů, které hodlám proměnit. Víc není třeba, Írán je levnej, opakuju si mantru.

OK, máme peníze, tak zpátky do metra a na nádraží. Pokud metro stojí korunu nebo tak nějak, v městském autobuse od nás žádný peníze ani nechtějí. Nevymlouváme jim to, čestný slovo.

Íránská vlaková nádraží jsou jako ze škatulky. Nová, vypulírovaná, pěkně klimatizovaná. Vzor Německo, nebo tak nějak. Co je ale ryze asijský, je prodej listků. Ukazováky oslovených lidí nás směřují do prvního patra. Tam se napřed čeká fronta na pořadník přístupu ke kasám. U nich pak stojí trojice hlídačů, kteří hlasitým křikem umravňují dav lidí, kteří se tlačí skrz turnikety. Jsme turisti, Írán turisty rád, tak se tlačíme davem bez pořadníku dopředu a hlídači nás přednostně pouští. Žena za okýnkem nám pak účtuje za celonoční jízdu lůžkovým vlakem první třídou necelých šest dolarů.

Takže ještě osprchovat – sprchu na teheránském nádraží zřejmě nevedou, tak to postupně zvládáme v jedné z řady záchodových kabin pomocí hadičky na mytí zadku, naštěstí jsou dost dlouhé [mušle v Íránu nevedou, pánové, močí se v kabinkách]. Hlavní je, že to je zadarmo a nikdo nás při tom nezatknul.

Pak po asi hodinovém hledání restaurace jíme za tři dolary bezvadnou rýži se zeleninou, obracím do sebe za dolar skvostný mangový džus, projdeme tržištěm plným nakupujících Íránek a noříme se k odpočinku do jednoho z městských parků. A ten – jak je v Íránu obvyklé – je naprosto skvělý, díky zavlažování svěže zelený, všude leží lidi, uprostřed je čajovna a kuřárna vodních dýmek. Cestou ještě kupuju Iran Times, kde kromě speciální přílohy s gratulacemi teheránskému starostovi k tomu, že patří mezi jedenáct nejlepších starostů světa [nepoznal jsem z toho, kdo to vyhodnotil] ještě čteme, že v Indii byl bombovej útok. Na nádraží u internetového kiosku zdarma tuhle zprávu korunujou ještě na BBC tím, že v Kašmíru, kam směřujeme, se zase střílí. To není dobré, ale uvidíme.

Ještě plníme lahve u stojanu na pitnou chlazenou vodu, které v Íránu bezchybně fungují, a míříme na nástupiště. Tam smí jen lidi s lístkem a žena u kontrolního stolku nás posílá ještě do policejní místnosti na kontrolu pasu. Polda se tváří důležitě, pod přísným dohledem ajatoláhu z obrazu na zdi s někým dlouze telefonuje, pak skoukne naše razítka a propouští nás.

Už je mi to hloupé připomínat, vlak je ale jako z reklamy českých drah – čistota a pořádek. Dostáváme deky a povlaky a spolucestující v podobě dlouze mobilujícího mladíka a starce, který si hned po usazení otevírá plechovku s rybičkami. Já šplhám pod strop do třetího patra, kde se po pěti dnech v autobusech kochám měkkou postelí. Ještě žádám Ivana, aby trochu ubral z toho íránskýho ropnýho blahobytu a ve vlakové umývárně mi naplnil lahvičku na mytí rukou erárním mýdlem. Akorát v tu chvíli ještě netuším, že při tom vyleje zásoby pro celý vagón a bude muset tu spoušť spěšně utírat vlastním trikem.

Blíží se desátá, Íránci odcházejí na povinnou modlitbu za ještě větší velikost Alláha a já s Janotou v uších usínám.