Jiří Paroubek zarytě mlčel a tvářil se tak nepřítomně, jak jen uměl. Když Ondřej domluvil, šéf ČSSD pokynul svému mluvčímu Tvrdíkovi, aby vyvolal dalšího novináře. Bylo v tom ale kouzlo nechtěného. Jak se pak ukázalo, Ondřej byl na tiskovce jediný novinář, kterého boj proti korupci zajímá a rozumí mu. Byl také jediný, kdo se na něj podrobněji zeptal. Jenže když Respekt patří mezi tiskoviny, s nimiž Paroubek nemluví?
*****
Pokud politik vyhlásí bojkot některých novinářů nebo médií, dala by se uvnitř profese čekat jistá míra solidarity. Ostatní novináři se by například mohli zvednout a na protest z tiskové konference odejít. Nebo na ní vůbec nejít. Nebo takovému politikovi klást donekonečna otázky jen o tom, proč s jejich kolegy nemluví. Žádná elementární solidarita ale mezi novináři neexistuje. Na zmíněné tiskovce se takto zeptala pouze novinářka Práva, ostatním to bylo fuk. Zatím netuší, že příště možná dojde i na ně.
*****
Zajímavá je taky otázka, nakolik je Paroubkovo rozhodnutí bojkotovat některá média (MfD, LN, HN, Respekt, Reflex) legitimní. Pokud by s kritickými médii odmítl mluvit jako předseda vlády, byl by to příznak privatizace té funkce a tedy jisté zvůle. Nemůže si ale jako předseda strany odpovídat komu chce? Samozřejmě že může. Co ale jako předseda strany, který má potřebu stát se co nevidět hlavním administrátorem Česka? Tam už jistý důvod k nervozitě je. Když to někdo udělá krátce před volbami, udělá to velmi pravděpodobně i po nich.
*****
Ještě jednu poznámku k té solidaritě. Po čase jsem kvůli Paroubkovu bojkotu zavítal na stránky Syndikátu novinářů ČR. Trošku jsem očekával, že se tahle organizace k případu vyjádří. Chvíli jsem těkal očima, nikde nic. A pod rubrikou Aktuality je poslední záznam – 19.4.2010 – dvacáté výročí první Valné hromady syndikátu. Za zdmi syndikátu zkrátka běží čas svým tempem. Jenže nemůžu si ale ani stěžovat, nejsem členem.