Reklama
 
Blog | Marek Švehla

Proč Respekt „udal“ Kunderu

Včera jsem potkal na pražském Žižkově Matěje Stropnického, známého oponenta Bursíka u zelených. Byl značně rozčilený na Respekt a jeho článek o Kunderovi a požadoval od mě vysvětlení. Nejdřív k tomu, jak je prý možné, že historik z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) Adam Hradílek může psát články do novin. „Ve svobodné zemi může psát každý články do novin,“ namítl jsem. „Jak to, že mu to jeho nadřízení dovolí? Má psát studie a ne články,“ trval na svém Stropnický. „To my v Respektu neřešíme, co říká jeho nadřízený,“ trval jsem na svém já. Stropnický pak prohlásil, že Kunderově vině nevěří. Já naopak řekl, že nám připadaly důkazy (archivní záznam o udání a svědectví jedné z hlavních postav příběhu Ivy Militké) jako důvod, proč případ zveřejnit. Nakonec Matěj Stropnický začal rozvíjet teorii, že „agent“ Dvořáček pracoval proti „legitimnímu režimu zvolenému ve volbách“ a udat ho policii byl tedy logický krok. Podotýkám, že i poslední Stropnického argument měl sloužit na podporu Kundery. Nechci teď spekulovat o tom, co nás čeká, pokud se mladý politik s těmito názory dostane k moci. Setkání se Stropnickým zmiňuji z jiného důvodu: vyprovokoval mě k důkladné četbě internetových debat na téma Respekt, ÚSTR a náš společný článek Udání Milana Kundery. Tyhle debaty jsou poučné: díky internetu padá monopol novinářů a historiků na interpretování našich dějin. Přesto mám výhrady.

Historik Adam Hradilek kontaktoval Respekt letos v létě a nabídl nám otištění svého výzkumu, při němž pátral po osudech odbojáře Miroslava Dvořáčka. Ukázal nám nalezené dokumenty, popsal své motivy, vysvětlil, proč začal na případu pracovat. Nebylo to původně kvůli Kunderovi, na jeho jméno narazil až během zkoumání. Začali jsme s Adamem Hradilkem spolupracovat, článek jsme editovali a jazykově či věcně doplnili tak, aby splňoval naše požadavky na uveřejnění.

Teprve v říjnu byl text hotový a my v redakci začali řešit, jestli má, nebo nemá vyjít souběžně s dlouho plánovanou marketinkovou akcí, během níž rozdáváme Respekt na školách a posíláme jej na vybrané adresy. Část vedení redakce byla pro odložení, nakonec ale zvítězil názor, že publikování „Kundery" odkládat nemůžeme nebo spíš nechceme. Mluvit o nějaké kampani, jak z debat zaznívá, je pod naší úroveň, ze strany Respektu to byla prostě normální novinářská práce.

Mediální teoretik Milan Šmíd se taky pozastavuje ve svém blogu na aktualne.cz nad tím, že jsme text na našem webu nabídli v anglické verzi. No a co? My bychom rádi tiskli v angličtině celý Respekt, bohužel na to nemáme peníze. Proto to děláme jen u vybraných textů a Kundera byl jedním z nich. A že jsme jej umístili na homepage, souvisí s tím, jaký se dal očekávat o téma zájem.

Reklama

Ve všech  kritických příspěvcích se Respektu vytýká, že jsme pro zveřejnění Kunderova obvinění neměli dost důkazů. Jenže my uvažovali jinak: měli jsme před sebou příběh osmdesátileté paní Militké, která prožila celý život s traumatem vlastního selhání a pocitem strašlivé viny – minimálně v očích odbojáře Dvořáčka, který jen těsně unikl trestu smrti, pak prožil 14 let v komunistickém koncentráku a celý život si mohl myslet, že jej udala právě Militká. Tahle paní naopak celý život doufala, že se strašlivé nedorozumění vysvětlí a ukáže se její nevina. To se stalo až díky Adamu Hradilkovi.

Vedle jejího příběhu a jejího svědectví směřující ke Kunderovi jsme jak známo měli dokument z archivů komunistické policie, o němž historici z ÚSTR říkají, že nepochybují o jeho pravosti. Také jsme si kladli otázky, které nám doporučuje ve svém středečním článku v MF Dnes Tomáš Zahradníček: kdo, kdy, proč, pro koho a na základě čeho "informaci" vytvořil. Ve chvíli, kdy jsme policejní záznam o udání vyhodnotili jako pravdivý, odpovědi na zmíněné otázky jsme dostali. Pouze odpověď na proč chybí, to ale může dát pouze sám Kundera. A pokud s námi nemluvil, máme kvůli tomu o případu nepsat, říkali jsme si?

My novináři nejsme soudci, kteří mohou pracovat jen s presumpcí neviny a proto klademe i další otázky, v nichž naopak hledáme, proč by člověk uvedený na zápisu policie jako udavač neměl oním udavačem být. Konkrétně:  Jak by policie přišla na jméno Kundery, pokud by neudával on? Celé si to vymyslela? Proč? Motiv k takovému vymýšlení chybí. Policie přece k zatčení „agenta" Dvořáčka žádné udání nepotřebovala. Prostě si mohla jít pro Dvořáčka na kolej bez formálního udání. Navíc i kdyby si Kunderu jako udavače vymyslela, aby jej poškodila, proč pak s takto stvořeným materiálnem později, kdy se stal z Kundery nepřítel režimu, vůbec nepracovala? A vymýšleli si vůbec v raných padesátých letech na policii takováhle hlášení? Lidí z ÚSTR říkají, že ne.

A pokračuji s našimi otázkami: Pokud si komunističtí policajti udavače nevymyslela a skutečně jim někdo přišel nahlásit udání, je možné, že by nezkontrolovali udavačovu občanku? To si neumí představit ani člověk znalý 80.let, co teprve padesátých. A je možné, že by například přítel, budoucí manžel paní Militké – Dlask – Kunderovu občanku vzal a šel s ní na SNB, aby sám sebe kryl? Proč by tam raději anonymně nezatelefonoval? Proč by překračoval zákon (kradená občanka) a riskoval vlastní postih a dost pravděpodobně ztrátu milované dívky? A konečně proč své ženě, paní Militké, před smrtí, kdy ze sebe lidi shazují různé životní viny, lživě tvrdil, že informaci o Dvořáčkovi věděl od něj jen Kundera?

Někteří, například Jiří Pehe, se pozastavují nad tím, proč nebyla paní Militká potrestaná za přechovávání „agenta". To nevíme. Tahle otázka ale přece se jménem udavače vůbec nesouvisí. Ledaže bychom chtěli dát najevo, že Kunderu udala sama paní Militká a tím ze sebe vinu za pomoc "agentovi" smyla. Takovou věc ale vzhedem ke znalosti jejího trápení a vůbec životních peripetií vylučujeme.

Navíc je tu jedno logické vysvětlení:  jak poznamenává jeden z diskutujících pod Peheho blogem na Aktuálně.cz, nezájem StB o paní Militkou může souviset s tím, že tak šikovně kryla svého informátora. Všichni si pak mohli myslet, že Dvořáčka udala ona sama a to byl pro ní, jak ukázal i pozdější život, největší trest od estébé.

Při své práci jsme si ale hlavně kladli tuhle otázku: Proč celý případ nezveřejnit, když tím můžeme očistit dva krutě poznamenané lidi?

Pokud přesto dochází čtenář tohoto blogu k pocitu, že případ být zveřejněn neměl – nebo jak píše Zahradníček, že jsme se jeho zveřejněním zachovali nemravně -, pak je třeba mluvit o tom, co dál.

Představme si například situaci, že by se o policejní spis svého otce zajímaly děti pana Dvořáčka. Našly by udání Milana Kundery a zveřejnily by jej. Také by to bylo nemravné?

A neměli bychom tedy podobným lidem toužícím znát udavače svých blízkých zakázat vstup do archivu?  A neměli bychom ho raději zakázat všem lidem?  To je otázka především pro kritiky článku v Respektu.

Češi se naopak přes své politické zástupce dohodli, že si vstup do archivu umožní. Je tedy zveřejňování dokumentů (opět připomínám – badateli prohlášenými za pravé) nemravné? Tomáš Zahradníček by asi řekl, že nemravné je balit je do hávu nezpochybnitelné pravdy. Jenže jediná „pravda", kterou jsme my v souvislosti s Kunderou prezentovali, je jeho jméno na zápisu z udání českého odbojáře a řada indicií, které pravost tohoto zápisu potvrzují.

Taková je prostě práce nás novinářů. Najdeme nějaké informace nebo dokumenty, v rámci možností prověříme jejich platnost a pak na sebe vezmeme nebo nevezmeme odpovědnost za jejich zveřejnění. A k tomu na rozdíl od historiků vysvětlíme smysl zveřejněné informace a souvislosti.

Přitom jsme limitováni ne z jedné strany (nepoškodit „udavače"), ale ze dvou: i ono případné nezveřejnění má přece svoji mravní rovinu. Příbuzní paní Militké a Dvořáčka, těchto dvou obětí totalitní mašinérie, by o tom určitě mohli vyprávět.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama