Reklama
 
Blog | Marek Švehla

Pasáž do Indie / 7.8. Od íránskejch hranic do Kvéty

Západní Pákistán titulují západní noviny jako jedno z nejnebezpečnějších míst na světě. Permanentně tady probíhají boje mezi policií a alkájdovcema poschovávanejma na kmenovejch územích. V čase, kdy tudy projíždíme, asi 200 kilometrů odsud popravili radikálové místní ženu, která použila satelitní telefon, a oni ji označili za americkýho špióna. Tolik aspoň místní noviny. A aby byla mozaika našich vstupních strachů úplná - český ministerstvo zahraničí na svým webu varuje před zlobou místních občanů, kteří prej pořád ještě nemohou strávit dánský karikatury proroka Mohameda.

No – zblízka to tak hrozně ale nevypadá. O karikaturách nepadlo slovo a lidí spíš tak zvědavě koukají, kdo se jim tam připletl do cesty. Asi jako by koukali Češi (a nejen ti z vesnice) na to, kdyby do autobusu Praha-Brno přistoupil ve svý pákistánský dlouhý košili, omotanej dekou a šátkem nějakej Beludžistánec (tedy obyvatel jihozápadního Pákistánu). Samozřejmě to ale neznamená, že bílej muž nemůže mít smůlu v tom, že kousek od afghánský hranice narazí na cvoka, kterej mu chce tak nějak z principu ublížit. Asi jako měl nedávno smůlu onen Ind, kterej v Německu narazil na neonacisty, což jak známo nepřežil. Chci tím říct, že cesta od íránskejch hranic dál na východ vypadá náramně bezpečně a smůlu může mít člověk tam i v Evropě.

Ale dost úvah. V jedné z mnoha kanceláří provozujících autobusy do města Kvéta v pákistánským vnitrozemí kupujeme za cca deset dolarů lístek a noříme se do těžkejma závěsama lemovanýho vnitřku autobusu. Batohy na střechu, na ně kola našich holandskejch spolucestujících, a dvanáctihodinová štreka pouští podél afghánský hranice může začít. Uvnitř sedí vesničani a moc si nás nevšímají, jak už jsem poznamenal. Jeden z nich si sedá vedle mě na malý sedátko do uličky a začíná tichej boj o místo na nohy. To už znám: sotva jednu nohu neprozřetelně zvednu, on tam bleskově vsune tu svoji a já mám zase o něco místa míň. Prostoru je málo a je třeba urvat, co se dá – i když ve finále je to s úsměvem.

Smysl závěsů je brzy jasný – izolují od pekelnýho horka, který se za okny stupňuje. Naštěstí běží klimatizace. Chci koukat z okna, při odhrnutí závěsu vnitřek našeho dopravního prostředku zalije proud slunce a místní se začnou ošívat, jako že závěsy musejí zůstat zatažený. OK, stejně je to venku pořád stejné – poušť zpestřená kamením a sem tam trsem trávy.

Po pár hodinách stavíme na jídlo. Venku se do mě opírá horkej vzduch, tak mířím do stínu zdejší restaurace. Je to hliněnej domek s verandou – kůly a na nich plachta. Na zemi je cosi, co připomíná koberce. Jednoduchá kuchyně nabízí rejži a kuře utopený v nějaký omáčce. Holanďani a Francouzi z našeho busu hned zasedají na zem a v minutě před nima ta bašta přistává. To my jsme střídmější – dávám přednost vedlejšímu stánku s cibulí a rajčaty, který by patrně normama EU neprošly, prodavačovi to ale zjevně nevadí. Pak ještě balenou vodu v krámu, tu místní nabíranou ze sudu vedle kuchyně nechce ani Ivan, kterej normálně na rozdíl ode mě vodu všude nabízenou zadarmo k jídlu konzumuje, aby za sebou nenechával stopu v podobě šňůry pet lahví. Já ji nechávám, byť samo sebou s výčitkama.

Reklama

Ještě záchod – ten je tady jako obvykle všude kolem. Pak jako jezdec z rozpálený apokalypsy se z pouště najednou vynořuje Australan na motorce ověšenej bednama. Sundává těžkou motorkářskou bundu a strká ji pod proud vody. Ptá se, jestli je v Íránu taky tak horko. Je, říkám, a jdu se zchladit do autobusu pod klimatizaci.

Asi ve třetině cesty končí docela hladkej asfalt a začínají díry nebo taky jen prach a kamení. Autobus bez přestání drncá, nebo spíš poskakuje, a tak upadám do transu s muzikou na uších. Před tím ještě eviduju, že řidič taky nějaký rytmický zvuky pouští, což je důležitý zjištění do zmíněný debaty o nebezpečí. Víc na sever totiž islamisti pouštění hudby v autobusech zakazují s tím, že jde o cosi jako západní diverzi. Pokud se tady v těch místech a v tomhle autobuse hudba smí, můžem bez obav drncat dál.

Na konečnou na kraj Kvéty dorazíme asi v deset hodin. Tohle město mi není příjemný. Při průjezdu do Indie a z Indie v letech ‘93 a ‘94 tu byla docela pohoda – na ulici nás kontrolovali policajti kvůli drogám a v hotelu s náma bydleli mládenci, který o sobě mluvili jako o bojovnících z Afghánistánu proti Rusům. Jinak nic zvláštního. Pak jsem tu byl v roce 2001 jako novinář asi čtyři dny a to už situace houstla – všichni ostatní západní novináři bydleli v jednom hotelu pod ochranou policie, bez níž nesměli ven, a já tomu uniknul jen proto, že jsem přijel ze severu vlakem (ostatní letadlem) a že jsem se ubytoval v levným hotelu, kde policie nikoho z novinářů nečekala.

Teď Kvéta platí za místo, kde mají afghánští Tálibáni uklizený svý rodiny, neboť je to skoro na dohled od afghánskýho Kandaháru a na rozdíl od kmenových území víc na severu; mají tu klid od pákistánský armády a policie. Kromě toho je to tu hájemství konzervativního islámu a vůbec se tu může kdekdo potulovat.

S těmito pocity měníme autobus za rikšu a udáváme název hotelu vyčtenej z bedekru. Řidič rikši jako obvykle přikyvuje – všechno je mu jasný a adresu perfektně zná, jedem. Samozřejmě jasný není nic, to je zase nám jasný, když rikša bezradně staví u dvojice policajtů hlídkujících se samopalama na temný ulici a vyptává se jich na cestu. Takhle to je ještě asi třikrát, nakonec ale jako zázrakem přece jen stavíme před hotelem, kde stojí troják devět dolarů a jeden je zrovna volnej.

Už je před půlnocí, ulice ale žije rušným životem, tak hledáme nějaký jídlo. Když nás pak ale míjí fungl nová toyota s tálibánskou černobílou vlaječkou na kapotě a se zírající dvojicí zamračenejch chlápků uvnitř, směřujem naše kroky zpět. Ještě okukuju šoupací mříže u vchodu do hotelu – doufám, že je už brzy zavřou, říkám si, a mizíme na pokoji.

zapisek_8_11.jpg

Kousek před Kvétou

zapisek_9_01.jpg

Centrum Kvéty s vlajkami Talibanu

zapisek_9_02.jpg

Na nádraží v Kvétě

zapisek_9_03.jpg

Kvéta 

zapisek_9_04.jpg

Kvéta 

zapisek_9_05.jpg

Kvéta 

zapisek_9_06.jpg

Kvéta 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama