Pasáž do Indie / 5. 8. – Z Teheránu na jih • Blogy Respektu

Problém je, že už ráno v šest hodin bylo kolem třiceti stupňů. V kanceláři jedný z řady autobusovejch společností jsme si za osm dolarů koupili lístek těsně k pákistánským hranicím, nechali batohy v jejich úschově a vyrazili do města.

Krásy města v kostce: dva kilometry od nádraží se člověk vnoří do starýho hliněnýho bludiště, který musí lovcům památek zcela jistě připadat jako jedno z nejzajímavějších v Asii. Běžte zabloudit do labyrintu uliček starých hliněných domů a seznamte se s úchvatnou mozaikou vykládanými mešitami, lákal by možná král cestovního ruchu Fischer, kdyby před lety nedokraloval.

Ivan dal před blouděním přednost spánku ve stínu jednoho z bezpočtu minaretů a my udělali totéž, když teplota vystoupala na nějakou pětačtyřicítku a měli jsme pocit, že nám Jazd zalejzá pod nehty. Ještě před tím jsme vyinvestigovali, že Yazd je taky město, kde člověk může zapomenout na liberálky bez čádoru, naopak „předpisově" uvázaný šátky tu nosí už malý holky, a taky že tu z nějakýho nejasnýho důvodu bojkotují čaj, jehož pití se během cesty stalo naším důležitým odpočinkovým rituálem. Tak tenhle účel opět splnil půllitrovej mangovej džus za dolar.

Erupcí pamětihodností jsme pak zakončili cestu k zoroastriánskýmu chrámu, kterej byl ale za zdí a vůbec vypadal, jako by ho postavili předloni.

S nejasným pocitem, co jsme to vlastně viděli, jsme pak rádi zamířili zpět na autobusový nádraží. S přátelskou pomocí jednoho ze zdejších šťastných majitelů auta, kterýho jsme si na cestě k nádraží stopli.

Na nádraží se to Evropanama jen hemží: jednak jsme tu narazili na dva Holanďany na kolech. Oba jedou z Evropy do Asie a hrou osudu se prý potkali až před Jazdem. Uvěřil jsem jim to. Jeden z nich byl mluvnější, a když v Ivanovi objevil vrstevníka, prozradil mu svůj příběh transkontinentálního turisty: prý kdysi projel Jižní Ameriku, teď už má dvě dospělý děti a v padesátce si řekl, že nebude na nic čekat, koupil kolo a jel si splnit sen. Co na to říct? Nakonec jsem si řekl, že v tom horku je to obdivuhodný. Na autobus zamířili oba proto, že odteď až do půlky Pákistánu bude poušť, ve který prý není „zhola na co koukat". A taky se blížila oblast, o který alespoň úřad knížete Schwarzenberga říká, že „striktně nedoporučuje její návštěvu". Tím se myslí oblast Pákistánu podél hranice s Afghánistánem.

Kromě Holanďanů a jejich zavazadly ověšenejch kol čekala na stejný bus jako my trojice mladejch nemluvnejch Francouzů. Brzy taky seznáváme, že vstřícnost Íránců, jak jsme ji zažili v istanbulským autobuse, se v těchto odlehlejch končinách pomalu vytrácí. Napřed nechtějí vzít kola Holanďanů, dávají si říct až za příplatek, což ale v íránskejch poměrech obnáší asi dolar. Když se pak v poloprázdným autobuse rozesazujeme pohodlně na dvojsedadla, přibíhá šéf autobusu s vzezřením indickýho herce a zuřivým mácháním rukou nás shání pěkně do dvojic k sobě. Přitom nutno podotknout, že Íránci mají škálu posunků – takovejch podivnejch mrskání rukou, jimiž si něco vynucují a ve kterejch je těžko se vyznat. Pozdějc vychází najevo důvod šéfovy nervozity. Na další zastávce se autobus plní chlápky, jejichž vzezření je pro běžnýho Evropana symbolem islámskýho extremisty: hustý vousy, ledabyle uvázaný šátky, dlouhý pákistánský košile, volný kalhoty.

Obvykle si nás zvědavě a přísně prohlížejí, ti za náma začnou reptat, že máme moc zaklopený sedačky. Kupodivu ale nejde o žádný drama, který si člověk kreslil před cestou a během ní. Vesměs jsou to pákistánský vesničani, který se vrací domů. Když se na ně usmějeme, usmějí se obvykle i oni a natahují ruku s pytlíkem slunečnicovejch semínek, který bez přestání drtí mezi zuby. S díky odmítám, Ivan tak činí až ve chvíli, kdy zjišťuje, že rozlousknout semínko mezi zuby a zbavit ho slupky zřejmě vyžaduje nějaký speciální školení v táborech al-Káidy.

To už se ale stmívá, za okny ubíhá poušť občas zdobená skalnatejma útvarama. Autobus předjíždí íránský kamiony směřující k pákistánský hranici a pasažéři usínají.