Reklama
 
Blog | Marek Švehla

Pasáž do Indie / 1.8. – Ze Sofie do Istanbulu

Na bulharský hranici začíná - mimo jiné - zóna placených záchodů. Jsou čtyři ráno, paní v silném svetru má cestu k buňkám toitoi zahrazenou železným hrazením a za průchod vybírá jedno euro. Taky tu hraniční policajt nechodí do autobusu, ale nechává si pasy vybrat a donést do kanclu. To je další důležitý civilizační zlom při cestě na východ.

Ranní sofijské nádraží nás vítá vyblejskanou novotou, stánkama na kafe a pohodlnou čekárnou. Já se v duchu omlouvám Balkánu a označení "balkánský" u Florence měnim na střední asii.

Zjišťujeme, že ze Sofie jedou do Istanbulu denně tři autobusy. Cena je nějakých čtyřicet dolarů. Paní ve směnárně evidentně ví, že je jediná, kdo v celý bulharský metropoli v tuhle chvíli mění dolary a eura, a podle toho nasadila i kurz. Máme ale do devíti hodin čas a tak odcházíme na prohlídku města. Vidíme sídliště šedivější než v Praze, rozbitý silnice víc než v Praze, potupný psi [další, tentokrát potěšující civilizační změna], zavřený banky, ožívající bistra s chlápkama usrkávající svý první kafe, rakety tureckých minaretů, synagogu a přikrčený kostely, který tu Turci zbourali úplně nebo aspoň pod úroveň mešit. Na kafe nemáme leva, tak u metra před bulharským parlamentem vytahujem vlastní zásoby – já s deficitem cukru buchty s matonyužnení a Ivan svůj střídmej chleba s mrkví a česnekem a vodou.

Před devátou nastupujeme do zbrusu novýho autobusu turecký společnosti Metro. Spousta místa na nohy a další tři Češi, který směřujou do Indie. Jeden jako my po zemi, druzí dva z Istanbulu letadlem. A tady šarmantní padesátnice Blanka, která jede do Turecka za dcerou a s ní pak na výlet do Jordánska. Tak to prý dělá každý rok a naposled byli v Íránu. Její dcera se kdysi vydala do Itálie na brigádu, nesehnala práci, zato narazila na řidiče tureckýho kamiónu, který ji přemluvil k cestě do Istanbulu. Tam se jí tak zalíbilo, že se přihlásila na univerzitu, naučila se turecky a od tý doby tam žije, živí se jako tlumočnice pro český firmy a vůbec si užívá Turecka.

Reklama

No taková je tedy "historie" jednoho z pasažérů, který usedl přes uličku zrovna vedle nás. V tureckým autobuse Metro je bulharská "letuška", která se nezastaví. Roznáší kafe a vodu v decilitrových lahvích a odnáší odpadky a tak pořád dokola. Konzumujeme to s vědomím, že všechny ty kelímky a lahvičky a papírky skončí v Turecku v příkopě u silnice, ale třeba ne.

Do půlky bulharska je dálnice, pak už ne, ale na tom nezáleží. Cesta trvá deset hodin, z toho tak hodinu čekáme na hranicích. Turecká strana je jedno velký staveniště, který lemují vysoký zdi lemovaný dráty – asi aby nikdo nechtěl přelíst hranici zrovna tady v místě přechodu. Průjezd staveništěm vrcholí prohlídkou zavazadel: to obnáší – všichni ven, tašky na lavice. Usměvavý celník je zběžně prohmatává – nežádoucí je hlavně alkohol. Blanka všemi silami hájí své dvě lahve s vínem. Celník nakonec pokyvuje hlavou a neomylně vyhazuje láhev od minerálky. Blanka namítá, že to je jen voda, to už se ale láhev kutálí pod kolo autobusu, ozývá se rána a okolí prostupuje vůně slivovice. Blanka mizí v autobuse se slovy – nechápu to, sami tam alkohol prodávají.

Evropský politici rádi říkají, že Turecko od bulharských hranic do Istanbulu by přijali do EU hned, a nelze se jim divit – proti Bulharsku je to jen trochu chudší Západ.

Na obrovitým nádraží v Istanbulu čeká dcera Blanky Katka – od prvního pohledu taková zásobárna energie a kuráže. Přemlouvá směnárníky, aby pro nás ještě na chvíli otevřeli a ukazuje nám cestu do centra. Ještě před rozloučením nám stačí říct, jak je Turecko skvělý a jak se nestýká s Čechy, ale jen Turky, protože je má ráda.

Pak se rozcházíme a my beznadějně v turistických uličkách plných nakašírovaných restaurací a prodejen s koberci hledáme levné bydlení. Levné v našich představách znamená pět dolarů. Po hodině hledání nám jeden ze vstřícnějších recepčních nabízí za nějakých dvanáct dolarů beton na střeše svého hostelu a my s díky přijímáme. Je tam výhled na Bospor, spousta krámu, rozvěšeny prostěradla na šňůře, několik rozkládacích lehátek a u nich batohy našich spolunocležníků. Vyrážíme do víru města plnýho turistů. S pivem si sedáme proti Sultánu Ahmedovi, což je zdejší nejdůležitější mešita. Ivan má pochyby, jestli se to smí [sedět tam s pivem], nikdo z Atatirkovych potomků se nám ale s podobným pohledem na věc nesvěřil.

Na naší střeše si pak dáváme na beton sušící se prostěradla a mezi dalšími mužskými postavami usínáme.

sofie_1.jpg

Sofijští jsou do práce

sofie_2.jpg

Centrum Sofie s parlamentem

sofie_3.jpg

Sofijská synagoga

sofie_4.jpg

 Vítejte na lince Sofia-Istanbul

sofie_5.jpg 

Turecká hranice

sofie_6.jpg 

V Istanbulu

sofie_7.jpg

Šťastní turisté v turecké metropoli

sofie_8.jpg

Autobusy do Teheránu vteřinu před odjezdem

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama