Je pravda, že expředseda ČSSD s velkým gustem útočil na své kolegy Melčáka a Pohanku, kteří byli v roce 2006 zvoleni za sociální demokracii, pak ale z jejího klubu vystoupili a dlouhodobě hlasovali pro Topolánkovu vládu, která by bez nich nezískala to nejdůležitější pověření – tedy důvěru parlamentu. Nikdy svůj obrat pořádně nevysvětlili a celá věc čpěla korupcí. I proto byli celkem oprávněně považovaní za „zrádce voličů“, jak tehdy politici ČSSD říkávali.
Model Paroubek září 2011 je ale přece něco jiného. Jako poslanec se nechystá hlasovat s vládou, natož aby jí svým hlasem držel při životě. „Pouze“ opustil svoji stranu, coby poslanec ale zřejmě bude hlasovat v zásadě stejně, tedy v principu proti vládě. V předvolební kampani hájil nějaký program a nějakou ideologii, nikoliv to, že ze sociální demokracie jak živ nikdy nevystoupí. Zatím také nevíme, co bude programem Paroubkovy nové strany, o „zradě“ proto nemůže být řeč a už vůbec by Paroubek neměl být přirovnáván k pánům Melčákovi a Pohankovi.
To celé pak souvisí s obecnějším pohledem na problém „přeběhlictví“. Jiří Paroubek by měl v parlamentu zůstat i proto, že poslanecký mandát nemůže náležet politické straně, nýbrž politikovi jako takovému. Může totiž nastat řada situací, kdy poslanec bude tlačen do hlasování, která se budou vymykat jeho svědomí a musí mít šanci se vzepřít. Jakkoliv je systém poměrného zastoupení založený na stranické disciplíně.