Reklama
 
Blog | Marek Švehla

O čem by měl být český „národní“ film

Po zkušenosti s režisérem Otakarem Vávrou a jeho velkofilmy o Husovi a Žižkovi by byl člověk schopen možná i hlasovat pro to, aby se točení podobných národních témat úředně zakázalo. S těmi koňskými dávkami patosu šlo prostě skoro o život. Po zhlédnutí polské nebo spíš Vajdovy Katyně je ta otázka ale  znovu na stole: měli by Češi podobný „národní“ film natočit také? Film, který by rekonstruoval nejdůležitější okamžiky moderních dějin lépe než nudné učebnice dějepisu a dal se pouštět dětem ve školách? Pokud ano, kdo by ho měl v té naší inflaci Hřebejků natočit ? A otázka nejdůležitější – o čem by měl vlastně být?

Poláci to měli jednodušší: Andrzej Vajda je nezpochybnitelný režisér a postřílení desetitisíců důstojníků Stalinovými agenty jednoznačně viděné polské trauma.

Přesto je na filmu vidět, jak těžká je to práce takový „národní" film natočit, aby trochu cynický, trochu pochybovačný a hlavně národovecky stydlivý divák ani na chvíli nezapochyboval. Z některých scén se řine patos, ublíženectví nebo schematičnost. Dobro (my) a zlo (oni – tedy nacisti a bolševici) je ve filmu rozdělné pěkně tlustou čarou, aby snad divák ani na chvíli netápal. Některé dílčí osudy a zápletky nejsou dotažené, takže není moc jasné, co jimi chtěl režisér říct.

Vajda taky hraje na city, třeba když dlouze zabírá zdrcenou ženu, jejíž manžel, univerzitní činovník, zemřel v německém koncentráku. Poučený divák ale ví, že v tu dobu jen kousek odtud jezdí vlaky plné Židů do pekla Auswitzu, takže dojetím spíš šetří.

Reklama

Všechny nedostatky Vajdova filmu se ale dají vydržet, zvlášť když na konci čeká na diváka odměna – strhující scéna ukazující poslední chvíle zavražděných polských důstojníků nebo tedy malé skupinky z nich. Scéna, kde Vajda dokonale stvořil smrtelný děs jdoucí z mlčenlivých agentů NKVD a kde českému divákovi naplno dojde, že pro Poláky otázka, jestli byl horší nacismus nebo komunismus, není jen diskusním cvičením na hodiny politologie jako třeba v Česku.

Vajdova Katyň je silný film, jehož hodnocení má ale z českého pohledu jediný vážný smysl: slouží jak odraz ke zmíněné úvaze o případném českém národním filmu.

O čem by měl být? O Mnichovu 38? Těžko. Tomuto tématu chybí katyňská jednoznačnost, navíc kabinetní drama se tomu polnímu (nebo spíš lesnímu) nemůže vyrovnat. Co třeba Zdena Mašínová, manželka Josefa Mašína? Nesla úděl manželky odbojáře, pak matky nepřátel socialismu. Byla vězněná nacisty, pak komunisty a v komunistickém vězení za šílených okolností zemřela. Její příběh ale není moc známý a vzhledem ke kontroverzi jejích synů by Češi tohle téma za „národní" film s potřebou jeho jednoznačnosti zřejmě nepřijali.

A co Milada Horáková? Tam už možná nejen přihořívá, ale i hoří. Její osud ukazuje české zvraty a historické paradoxy dost jednoznačně.

Pak by už zbývalo než vyřešit, jestli takový film chceme, nebo ne. Ať už ale půjde o Horákovou nebo o jiné téma, Češi budou muset na rozdíl od Poláků mířit dovnitř svých řad. Žádnou Katyň, kde bychom byly terčem nezpochybnitelné křivdy jen ze strany těch druhých nemáme. Tedy neměli bychom mít, pokud nechceme točit znova ty Žižky.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama