Reklama
 
Blog | Marek Švehla

Ještě k Pernesovi – proč má odstoupit

Můj kolega Jan Macháček se na svém blogu ve čtvrtek věnoval sporu o Jiřího Pernese a jeho VUML. Na rozdíl od JM si myslím, že byl pan Pernes měl ze své nové pozice šéfa Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) odstoupit nebo být odvolán. Mám k tomu pár argumentů:

1) JM píše, že studium na VUML nebylo nijak zmíněné v podmínkách výběrového řízení, proto je to nelogické teď Pernesovi předhazovat. To je sice pravda, jenže ne všechno se dá napsat do podmínek výběrového řízení, něco je prostě věc přirozeného citu členů výběrové komise a obecných pravidel hry

2) Problém Jiřího Pernese není jen studium na VUML. Problémem je i to, že jej nepřiznal (přitom mohl tušit, že to vypluje na povrch) a – hlavně – že teď VUML bagatelizuje s tím, že nešlo o nic důležitého. Právě tohle bagatelizování něčeho, co přitom pro tehdejší režim důležité bylo (proč by na tom jinak komunisti tak lpěli) Pernese podle mě diskvalifikuje jako ředitlele ÚSTR. Ani u premiéra by mi VUML nevadil (pokud by to uznal jako chybu), u ředitele ÚSTR mi to vadí z povahy té instituce. Její šéf přece nemá Ústav jen technicky řídit, organizovat své podřízené nebo skenování nějakých spisů. Měl by stejně jako Joachim Gauck v Německu definovat, proč je ta práce důležitá, proč máme mít ke spisům StB přístup, proč má stát svoji minulost odkrývat. Jak tohle chce ale dělat člověk, který dnes říká, že chodit na VUML nic nebylo? Jak to může dělat člověk, který si nesrovnal ani svojí vlastní minulost? To si neumím představit.

Předchozí ředitel Žáček sice taky charismatu a inteligence Gaucka nedosahuje (to měl u nás možná jen Ján Langoš), ale jistým způsobem mu dává legitimitu zarputilost, s kterou Ústav založit a vybudovat.

Reklama

3) Honza Macháček taky píše, že marxismus přece studoval každý vysokoškolák. Tohle srovnání je ale taky přitažené za vlasy. Za prvé u každého normalizačního vysokoškoláka je tenhle fakt (studium marxismu) známý a mohl by se tedy u přijímacího řízení na ředitele ÚSTR řešit, pokud by komise chtěla. To u Pernese vzhledem k jeho mlčeni nešlo.

A za druhé – pro mě jako absolventa vysoké školy v osmdesátých letech zkoušky z marxismu žádné konkrétní výhody třeba v podobě přidělení „dobré“ práce nepřinášely. Odměnou za to byl vysokoškolský diplom, ten ale sám o sobě přízeň bolševiků a výhody nezaručoval. Naproti tomu studium VUML bylo přímo spojené s konkrétními výhodami (získání nebo udržení si práce). V tomto směru šlo tedy o kvalitativně vyšší akt loajality k režimu.

Dá se to říct i jinak: pro pamětníky by nemělo být těžké si vzpomenout, jak jsme tenkrát lidi, co chodili na VUML, vnímali. Co by se třeba dělo, kdyby někdo v hospodě u stolu řekl, že chodí na VUML. Být vysokoškolákem sice mohlo v kruzích nekonvenčních, protirežimně smýšlejících lidí znamenat být tak trochu za konvenčního pitomce, na VUML ale – viděno tehdejšíma očima – chodili naprostí idioti, s nimiž by se nikdo v hospodě u stolu nebavil.