Reklama
 
Blog | Marek Švehla

Démonizace Paroubka, co vadí na Věcech veřejných a bolševici

Můj oblíbený a vždy čtený novinář Tomáš Němeček, toho času z Lidových novin, publikoval v sobotu v příloze Orientace zajímavý rozhovor s Bohumilem Doležalem. Doležal tam říká zhruba toto: Jiří Paroubek je pragmatik v nejhorším slova smyslu, který se před ničím nezastaví.

Bohužel k tomuto tématu nepadly další otázky, zůstalo jen u téhle démonizace. Vůbec bych se nepřel, že Paroubek takový není, spíš by mě zajímalo, jestli tak Doležal vidí i sociální demokracii jako takovou. Na základě zkušenosti posledních dvaceti let a dokonce navzdory Paroubkově éře se totiž nemohu ubránit dojmu, že ČSSD je v zásadě rozumnou, odpovědnou, umírněnou stranou. Navíc stranou tradiční a velkou, kde to předseda – ať je sebevíc dominantní – nemá úplně snadné. Teď se zdá, že Paroubek všechno řídí a ostatní mlčí, jenže to vzhledem k jejich zhypnotizování očekávaným volebním vítězstvím nic neznamená.

Každopádně brzy zřejmě uvidíme, kde je pravda.

 

Reklama

*****

U svých známých a kolegů jsem si všiml zajímavé věci: a sice překvapivě silná antipatie ke straně jménem Věci veřejné. Je to trochu zvláštní. Objevila se tu nová liberální strana plná mladých neokoukaných lidí (dokonce žen) a pražská kavárna (jak nám opovržlivě říkají konzervativci) nejásá.

Napadají mě tři hlavní důvody, proč to tak je:

1) Radek John – u tohoto div ne institucializovaného bojovníka proti korupci a všemu špatnému si nelze nepamatovat, jak byl jedním z hlavních spojenců Vladimíra Železného v čase, kdy Železný ukradl TV Nova Američanům. (Pro zapomětlivé: kvůli tomu jsem byli v arbitráži odsouzeni zaplatit 10,6 miliard korun.)

2) Divné financování VV, kde se štědří sponzoři a vedení podivně prolínají.

3) Hloupý populismus, viditelný třeba v inzeráty, kterými VV zaplavují noviny. V těch inzerátech jednou populisticky brojí proti poplatkům ve zdravotnictví. Jindy zase úplně nesmyslně tvrdí, že sníží rozpočet armádě a z toho přidají učitelům. (To prostě nejde udělat.) Anebo se směšně vytahují, že na rozdíl od levice a pravice „skutečnou cestu z krize“ znají jen oni.

 

*****

Film Katyň jsem už viděl v kině, v sobotu jsem to ale absolvoval znova. Opět jsem měl pocit, že poslední scéna patří v kinematografii k těm, na něž se nezapomíná. Vajdovi se tam naprosto dokonale povedlo natočit tu mrazivost výrazů důstojníků NKVD, kteří z peronu nádraží kdesi v lesích čekají na transporty unavených dezorientovaných lidí a mlčky, jen drobnými posunky je posílají na smrt.

Hlavní poučení tohoto filmu ale přichází o něco dřív. Vine se několika scénami a je klíčové pro pochopení celého 20. století, zvlášť pro člověka z východní půlky Evropy. Jde o odpověď na známou akademickou otázku, jaký byl rozdíl mezi komunismem a nacismem. Ve Vajdově filmu to vidíme docela názorně: v cynismu a brutalitě si oba režimy nezadaly, zásadní rozdíl byl ale v psychologizaci toho násilí. Zatímco nacisté si na nic nehráli a každý hned pochopil, co jsou zač, bolševičtí vrazi přesvědčovali a nutili své oběti, aby je měly rády.

Ostatně na tuhle nechutnou schopnost přetvářky a lží, v níž komunisti vynikali nad všechny, je dobré  myslet hlavně v zemi, kde jejich pokračovatelé, momentálně adaptovaní na  demokratický systém, zůstanou i po letošních volbách třetí nejsilnější politickou stranou.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama