Radar v Brdech byl jedinečnou šancí, jak posílit české vazby s Amerikou, založit je na ještě pevnějším základě, získat psychologickou výhodu, až se zase nějaký český ministr zahraničí (až na to někdo po Karlu Schwarzenbergovi bude mít odvahu) bude v Moskvě s Rusy přít, že už nejsme jejich východní Evropa. Radar měl – jednoduše řečeno – přinést do Česka víc Ameriky, ale ne méně Evropy.
Pokud by radar prosazovali přesvědčení zastánci českého zapojení do evropské integrace, mohli bychom být klidní. Bohužel jej ale prosazovali lidi jako Topolánek a Vondra, kterým posloužil coby náhražka NATO a hlavně Evropské unie. Radar za to nemůže, může za to ODS, která s vidinou Američanů v Česku poměrně cílevědomě naší pozici v EU ignorovala.
Máme tu tedy dvě klíčové věci. Za prvé, aby se všichni zhrzení zastánci radaru přestali chovat jako někdo, koho „zradí“ nejsilnější kluk z ulice a oni teď krčí hlavu mezi rameny a kňučí, co s nimi bude. Strach z Ruska můžeme mít, to je při poměru sil přirozené a dokonce pro řadu politických rozhodnutí (třeba co se strategickými podniky) potřebné, navenek by ale tato společnost měla vyjadřovat něco jiného: sebevědomí a aktivitu směrem do EU, jejích institucí a jejímu rozhodování. A taky konečně už jasnou podporu integrace EU.
S tím souvisí druhá věc: Topolánek, Paroubek a další klíčoví politici by měli mít už dnes dobře rozmyšlené, co udělají první den poté, kdy Klaus odmítne Lisabonskou smlouvu podepsat i po případném kladném výsledku irského referenda. V tu chvíli se totiž zahraničně politická pozice českého státu začne propadat dolu volným pádem a těžko si představit, že bychom tomu jen tak přihlíželi.